Na jedné straně se v zemích západní Evropy začaly objevovat myšlenky na sjednocení Evropy. Jedním z prvních, který je zformuloval, byl Winston Churchill ve slavném projevu ke studentům předneseném v roce 1946 na curyšské univerzitě: „Existuje lék, který… by během několika let učinil celou Evropu… svobodnou a… šťastnou. Tímto lékem je obnova evropské rodiny, nebo její co největší možné části, a vytvoření struktury, díky níž by mohla žít v míru, bezpečí a svobodě. Musíme vybudovat něco jako Spojené státy evropské.“
Tyto snahy vyvrcholily 9. května 1950, kdy francouzský ministr zahraničí Robert Schuman představil ve vládním prohlášení plán ke sjednocení Evropy. Cílem deklarace francouzské vlády, která později vešla ve známost jako Schumanova deklarace, bylo zajištění míru. Plán obsahoval výčet přesných a rychle uskutečnitelných kroků k integraci Evropy. Za základ integračního procesu byla nejprve vybrána spolupráce v oblasti uhlí a oceli (ESUO), v té době dvou nejdůležitějších strategických surovin určených pro vojenský průmysl a výrobu zbraní. Koncepce měla zajistit, že „válka mezi Německem a Francií bude nejen nemyslitelná, ale také materiálně nemožná“.
Spolkový kancléř Konrad Adenauer Schumanův plán přivítal ještě téhož dne na tiskové konferenci a označil ho za počátek velmi vážně míněných snah o uskutečnění starého snu o německo-francouzském porozumění.
Na straně druhé byl přímým důsledkem porážky nacismu byl také vzestup komunismu, humanismu nepřátelské ideologie, kterou takřka ve všech zemích střední a východní Evropy, které osvobodila Rudá armáda za statisícových obětí svých vojáků, instaloval sovětský vůdce Josef Stalin za aktivní pomoci místních vazalů.
Je absurdní a krutou ukázkou zavrženíhodnosti komunistické ideologie, že mnozí z bojovníků proti nacismu a vězňů z hitlerovských lágrů zvláště ze západní fronty skončili po komunistickém převratu z února 1948 opět v káznicích a někteří z nich i na popravišti. Jenom proto, že jako svobodomyslní a stateční lidé byli hrozbou pro uplatňování stalinistických praktik v Československu jako vazalském státu Sovětského svazu. Po rozpadu SSSR, který byl důkazem naprosté neživotaschopnosti politicko-ekonomického modelu sovětské společnosti, se rozpadl také východní blok a také Československo získalo na podzim roku 1989 opět svobodu.
Západní a střední Evropa zažívá nyní ve své tisícileté historii jedno z nejdelších období míru. Bohužel to neplatí pro celý kontinent: v 90. letech 20. století poskvrnily evropský mír krvavé masakry etnických čistek při rozpadu Jugoslávie. Na východě Evropy probíhá řadu let špinavá hybridní válka s více než 12 tisíc mrtvými lidmi, kterou mocné Rusko dává najevo svůj pohled na snahu Ukrajiny vstoupit do Evropské unie a stát se členem Severoatlantické aliance (NATO).
Nynější evropský mír je výsledkem práce zejména západoevropských politiků, kteří si dali za cíl uspořádat politicko-ekonomické poměry na našem kontinentu tak, aby desítky miliónů mrtvých z obou připustit světových válek zahájených v Evropě byly navždy varováním z hluboké minulosti. Poražené nacistické Německo dostalo od západních spojenců možnost znovu se ekonomicky a politicky rozvíjet, včetně vstupu do nově ustavené obranné aliance NATO. Jeho síla v čele s USA se stala rozhodující brzdou před útočnými plány sovětských generálů. Stále mohutnější předivo hospodářské, politické, vědeckotechnické a další spolupráce postupně odbourávalo staré antipatie, nedůvěru a nacionalismus. Evropská unie se po rozpadu sovětského bloku začala rozšiřovat dále na východ a dnes je nejbohatším a nejbezpečnějším společenstvím 28 států s 500 milióny lidí.
Evropská integrace nám dodnes přináší výhody, o nichž naši předci jen snili: kolektivní bezpečnost, volný pohyb osob v rámci schengenského prostoru, společný bezcelní trh a lepší obchodní příležitosti ve světě, dotační podporu k budování dopravní, energetické a komunikační infrastruktury, prohlubující se spolupráci ve vědě, výzkumu a vzdělávání.
Ti, kdo dnes zpochybňují členství ČR v EU, chtějí vyvázat naši zemi nejen z ekonomické prosperity, ale také z bezpečnostních vazeb, jež jsou prevencí další horké či studené války.
Faktickým nejlepším způsobem oslavy konce války by měla být aktivní a masová účast českých občanů ve volbách do Evropského parlamentu, stejně jako vůbec aktivní podíl na věcech veřejných. Češi musí podpořit zachování silné Unie suverénních národních států. Proto musíme zvolit za poslance takové kandidáty, kteří svým životem nejen osobním, ale i profesním prokázali, že mají vlastní rozum a nepodlehnou nátlaku bruselských úředníků. Takové, kteří budou v evropských institucích daleko razantněji prosazovat změny, které podpoří větší roli členských států. Jedině pružněji a efektivněji fungující EU může úspěšně reagovat na dynamické změny ve světě.
Jedině tak zajistíme, aby spolupráce a prosperita jako evropská odpověď na hrůzy válek 20. století byla trvalým a inspirujícím příkladem nejen na evropském kontinentu.
Tým ODA
