19.01.2010 16:17:10
Proč a jak učinit konec Klausovu samoděržaví
Václav Klaus se dopustil bezprecedentního kroku. Odmítl respektovat psaná i nepsaná pravidla a hraje už poněkolikáté nebezpečnou nacionalistickou hru. A šokoval tím veřejnost doma i v Evropě. Někteří se za prezidenta stydí (jako Jiří Pehe). To je mál
Václav Klaus se dopustil bezprecedentního kroku. Odmítl respektovat psaná i nepsaná pravidla a hraje už poněkolikáté nebezpečnou nacionalistickou hru. A šokoval tím veřejnost doma i v Evropě. Někteří se za prezidenta stydí (jako Jiří Pehe). To je málo. Je třeba s tím něco dělat. Tímto textem chci říci, proč Klausovy požadavky a politika nemohou z věcného hlediska obstát a co je třeba dále udělat.
Václav Klaus se nesmířil s ratifikací Lisabonské smlouvy. Neexistuje v našem ústavním pořádku (kromě referedna) vyšší mandát pro politická rozhodnutí, než je usnesení obou komor Parlamentu ústavní většinou. Takto byla přijata Lisabonská smlouva, naproti tomu ani sám prezident nemá z hlediska svého zvolení takto silný mandát. Klaus se nejen postavil nad mandát ústavní většiny, ale učinil tak i přesto, že dosavadní stížnosti na smlouvu u Ústavního soudu neuspěly a ani ta současná podle všeho nemá šanci uspět. Klaus však porušil psaná i nepsaná pravidla hry.
Ta psaná porušil tím, že dlouho poté, co vláda vyjednala definitivní znění smlouvy přijatelné pro všechny členy EU a Parlament toto znění schválil, sdělil Klaus premiérovi země předsedající toho času Radě EU, že on osobně, bez konzultace s českou vládou, po dlouholetých vyjednáváních a nesnadné ratifikaci napříč Unií, má další požadavky na změnu Lisabonské smlouvy.
Od parlamentní demokracie k prezidentuře
Podle Ústavy za zahraniční politiku odpovídá výhradně vláda. Klaus tím překročil Ústavu, neboť bez koordinace s vládou, a tedy svévolně, začal vyjednávat o doplnění Lisabonské smlouvy. Dokonce to má bizarní nádech: obránce národní svrchovanosti Klaus informuje premiéra jiné členské země EU o svých požadavcích dříve než českého premiéra, českého ministra zahraniční a zástupce českého Parlamentu. Klaus tedy se svými požadavky nezastupoval český stát, ale jen a jen sám sebe, se svými osobními názory. Ano, i prezident může mít své názory. Ale pokud zastupuje stát navenek, má respektovat pozici státu, která je vyjádřena vůlí vlády, která smlouvu vyjednala a podespala, a Parlamentu, který ji schválil. Václav Klaus vědomě a zcela účelově obešel toto ústavně dané vymezení kompetencí. Dal tak základ nastolení prezidentury, prezidentské diktatury, kdy formálně funguje parlamentní demokracie, ale ve skutečnosti jsme všichni rukojmími jednoho prezidenta.
Václav Klaus porušil i nepsaná pravidla. Na nich z velké části stojí to, že demokratický systém může vůbec fungovat. Obešel pravidlo, že je slušné, zvláště ve funkcích s významnou odpovědnosti za věci veřejné, hrát fér. Prezident Klaus fér nehraje, protože za zády vlády, Parlamentu a veřejnosti vymýšlel a vyjednával, jak konsensuální znění Lisabonské smlouvy změnit. Změnit podle Klause.
Na jevišti sám. Jak to má nejraději.
Dobrá, řekněme, že by Václav Klaus došel k názoru, že Parlament, vláda i právnická obec a dokonce i veřejnost fatálně podcenily nebezpečí plynoucí z Lisabonské smlouvy. A on se tedy ocitl v historicky jedinečné roli toho, kdo toto nebezpečí narozdíl od nich všech pochopil a ještě může zatáhnout za záchranou brzdu. Obětuje se a učiní tak. I za cenu obejití Ústavy, vlády i rezignace na férové postupy. Jeho krok by snad tedy mohl mít opodstatnění, kdyby jeho argumenty byly skutečně vážné, nové a jinak neřešitelné. Opak je pravdou. Argumenty Václava Klause jsou staré, dávno vyvrácené, neopodstatněné a především účelově znovuvytažené léta poté, co mohly být bez dalšího a legitimně uplatněny při vyjednávání. Tedy v době, kdy se vyjednávalo znění Lisabonské smlouvy a před podpisem šéfů vlád.
Na základě toho nemůže být pochyb, že Klaus vyčkával až do posledního momentu, kdy zůstane na jevišti úplně sám a pak vyrazí do boje se zbytkem světa, v tomto případě Evropské unie. Tak, jak to má nejraději.
Jsou tedy jeho argumenty relevantní? Máme je brát vážně? Jsem přesvědčen, že Klaus téma tzv. Benešových dekretů pouze využil, aby upoutal pozornost a zapojil nejnižší, ale spolehlivě fungující pudy. Ve skutečnosti mu jde o něco zcela jiného. O co tedy?
Dekrety aneb Klausovi hop na špek
Klaus tvrdí, že Lisabonská smlouva otevírá možnost, aby po válce vyhnaní občané Českoslovenka německého původu uplatnili majetkové nároky u evropských soudů, a tím prolomily platnost tzv. Benešových dekretů.
Toto téma není nové. Všimněme si dobře, že tento argument u nás již dvě desetiletí vytahují pouze komunisté, populističtí extremisté jako Jana Bobošíková, Vladimír Železný a... Václav Klaus. Je asi čas, aby se spolu našli v jedné politické straně a přiznali barvu. Démony tragické minulosti, nacionalistické vášně, Klaus nevyvolává poprvé. Vzpomeňme si na jeho volební kampaň v roce 2002, kde vyzýval, cituji z plakátů: „MOBILISACE!“. Sami jeho kolegové z ODS označili tento rys jeho kampaně za fašistoidní.
Tvrzení, že tzv. sudetští Němci uspějí se svými nároky díky Lisabonské smlouvě, je drtivou většinou právnické veřejnosti považován za čistě akademickou debatu a zcela marginální riziko. Navíc riziko, které je již formálně a dostatečně bezpečně ošetřeno dřívějšími kroky českého státu, ale i Evropské unie. Benešovy dekrety jsou považovány českým státem za „vyhaslé“, majetkové nároky vylučují i samotní zástupci sudetských Němců. Dobrá, třeba se najdou jednotlivci, kteří to zkusí. Uspěli by? Neuspěli, protože Lisabonská smlouva, ani Listina základních práv, která je nedílnou součástí smlouvy, nepůsobí retroaktivně. To je zcela převažující právní názor.
Ve věci poválečných křivd a nároků již existuje judikatura štrasbuského Soudu pro lidská práva. To prezident Klaus a jeho poradci dobře vědí. (1) Evropský soud pro lidská práva konstatoval, že poválečné konfiskace majetku byly jednorázovým aktem podle tehdy platných právních předpisů, který nezakládá trvající protiprávní stav, který by bylo možné poměřovat dnešními hledisky ochrany lidských práv podle dnes, či dokonce v budoucnu platných norem. (2) Evropský soud pro lidská práva konstatoval, že evropská Úmluva o ochraně lidských práv a základních svobod nezakládá žádné dostatečně konkrétní právo jednotlivých osob na majetek, který v době vstupu smlouvy v platnost nevlastnily, ani na jeho případné vrácení. Stejně tak nezakládá ani povinnost státu, která by takovému právu odpovídala. (3) Evropský soud pro lidská práva konstatoval, že otázka případných restitucí majetku je plně v kompetenci národního zákonodárce a nelze se jí domáhat prostřednictvím pozdějších evropských záruk ochrany lidských práv.
Když toto Václav Klaus ví, proč to dělá? Otázka, nad níž si lámou hlavu všichni, komu dochází, jak prezident naší zemi škodí.
Voda je mokrá, ujednáno
Klaus se vyjádřil, že chce pro Česko stejnou výjimku jako má Británie a Polsko. O jakou výjimku se jedná?
Polsko v době, která k tomu byla určena, tedy před rokem a dříve, vyjednávalo o výjimce z uplatnění těch práv Listiny, které by nebyly v souladu s právním řádem Polska. I v Polsku se diskutovalo o „hanebných sudetoněměckých nárocích“, jako na ně dnes poukazuje Klaus. K tomu ale ještě polští představitelé přidali obavu, že by EU umožnila prosadit registrované partnerství a umělé přerušení těhotenství.
Ve skutečnosti nešlo o nic jiného než relikt ultrakonzervativní a populistické politiky bratrů Kaczynských. Ti často a rádi hrozbu návratu vyhnaných Němců a podprahově živený, dnes ale zcela neospodstaněný strach z Německa, využívali k politické mobilizaci konzervativní části polské společnosti. A stejně tak v případě registrovaného partnerství a přerušení těhotenství šlo zcela o domácí hřiště, do nějž Unie nemůže, nebude moci a ani nechce mluvit. Aby se ukázali před vlastními voliči, jak jsou schopnými ochránci národních zájmů Polska, učinili z toho předmět vyjednávání. A uspěli, byť většina členských zemí považovala jejich požadavky za absurdní, nakonec souhlasila, protože se ve skutečnosti o žádný věcný ústupek nejednalo: Unie pouze konstatovala, že voda je mokrá, tedy že se opravdu, skutečně a stoprocentně na tyto záležitosti smlouva nevztahuje. Docela přijatelná cena za to, aby „troublemakeři“, kteří si evropskou politiku pletou s vysíláním Radia Maria, souhlasili se smlouvou, která celému kontinentu přinese více demokracie, průhlednosti a lepší spolupráci. Nemyslíte?
Nejde o dekrety, ale o demontáž politické Unie
Případ Velké Británie je odlišný a ukazuje, o co jde Klasuovi ve skutečnosti. Velká Británie, známá svým specifickým přístupem k Unii i tradičně odlišným právním systémem, si vyjednala výjimku proto, že má odlišný přístup k sociálním právům a jejich vymahatelnosti. Právě tato část Listiny Britům vadila nejvíce. Nechám stranou, zda by pro britské seniory, spotřebitele, zaměstnance a rodiny nebylo lepší, aby Listina platila. Jelikož je Británie velký evropský hráč, bylo potřeba specifické a tradicí odůvodňované požadavky nějak zohlednit. Dobrá. Proč chce totéž i Václav Klaus?
Právě proto, že nechce, aby lidská a sociální práva byla více a lépe vymahatelná i v České republice. O čem hovoří Hlava IV, z níž má Británie s Polskem výjimku (protokol LS číslo 30)? Nese název SOLIDARITA a vyjmenovává základní sociální práva společná drtivé většině unijních zemí.
Jsou to například právo zaměstnanců vyjednávat o platech, na ochranu před neoprávněným propuštěním, právo na slušné a spravedlivé pracovní podmínky, zákaz dětské práce, právo na ochranu rodiny, zdraví a životního prostředí (sic!) a ochrana spotřebitele. To všechno jsou práva, jak je v Listině výslovně řečeno, uplatnitelná v souladu s vnitrostátními předpisy.
Zatímco všechny ostatní členské země se mohou těšit z toho, že jejich občané mají poprvé v historii na evropské úrovni, nejen doma, garantována práva na důstojný život a uznávají, že právě toto patří k jedinečným přínosům evropské integrace, ba dokonce identity, Klaus nám chce přihlášení se k těmto hodnotám upřít. Benešovy dekrety jsou jen spolehlivou vábničkou pro média a zanedbatelnou konzervativní část veřejnosti.
Kde nás chce Václav Klaus mít? Samoděržaví!
Klausovi jde ve skutečnosti o to, aby se lidé nemohli domáhat svých práv ve svém zaměstnání, rodině, pro své zdraví a životní prostředí v celé Unii jakožto politickém společenství, kde platí jeden standard. Chce, aby Česká republika byla symbolicky, byť ne nevýznamně, MIMO něj.
Vzpomínáte si na Klausovu bizarní válku s Ústavním soudem a „soudcokracií”? Vzpomínáte si na Klausovo tažení proti „humanrightismu“ a „NGO-ismu“, proti občanské společnosti? „Kdo je zvolil?“ A proti ekologům, kteří jsou „vážnější hrozbou pro demokracii, než byla komunistická totalita?”
Ano, Klausovo pozdní lisabonské šílenství je jen pokračováním starého příběhu, jak ho známe už léta. A znali jsme ho, už když ho mnozí volili poprvé i podruhé prezidentem. Při druhé volbě jsem zaznamenal i mezi těmi, kdo ho volili, obavu, že si ve svém druhém období bude už dělat, co bude chtít. A to beze zbytku splnil.
Ten příběh může mít tragický konec. Česko jako zahraničněpoliticky nečitelná země, země s pověstí podivínských politiků, kteří se neumí domluvit ani na tom, že chtějí v zájmu občanů své země pokračovat v historicky nejúspěšnějším projektu, jak šířit mír a prosperitu mezi evropskými národy i za jejich hranicemi. Tím projektem je Evropská unie.
Z tohoto společenství nás chce Klaus vyvést pryč. Nejen jeho dobře známé vazby na ruské energetické giganty svědčí o tom, že Českou republiku vidí úplně jinde a jinak. Jako samoděržaví Václava Klause. Nedopusťme to a zvolme si jiného prezidenta. Kdyby to nebylo vážné a vážně míněné, vůbec bych o tom nehovořil. Není vhodná doba na přehánění ani politické hrátky.
Co dělat?
Jaké jsou možnosti pro ty, kdo se nechtějí spokojit s tím, že zde budeme další tři roky zažívat další variace na Klausův svéráz národního lovu?
1. Vláda by se měla distancovat od Klause a říci jasně, že podle Ústavy nemá v zahraniční politice rozhodovací pravomoc, neboť je součástí výkonné, vládní moci. Je tedy povinen s vládou své kroky koordinovat. Pokud by ještě stále byly pochybnosti o tom, zda takovou pravomoc má, nezbude než se obrátit na Ústavní soud..
2. Parlament může hlasovat o tom, že Václav Klaus není způsobilý vykonávat prezidentský úřad. Pro toto tvrzení lze přednést dostatek argumentů.
3. Podle Ústavy mohou senátoři dát podnět k Ústavnímu soudu, zda se prezident nedopouští velezrady. Jinými slovy, zda nejedná proti demokratickému zřízení. Dostatek podpisů senátorů se v minulosti nenašel. Že by nyní?
Všechny tři varianty jsou málo pravděpodobné, ale o každou z nich stojí za to se pokusit. Už jenom proto, že demokracie a otevřená společnost je životně závislá na těch, kdo se do veřejného života zapojují bez ohledu na to, zda se svými návrhy a představami uspějí.
Facka všem aneb vlk se nažere a Evropa zůstane celá
My ale potřebujeme scénář pro příštích několik týdnů, kdy se má ratifikační proces uzavřít. Žádná z výše uvedených možností bohužel nepřinese tak rychle kýženou změnu na postu prezidenta, či aspoň jeho názoru.
Fakticky to tedy znamená, že vláda bude tlačena do změny svého dlouhodobého stanoviska. Václav Klaus bude velmi pravděpodobně trvat na tom, aby premiér na příští Evropské radě požadoval, buď aby se ratifikační proces v EU vrátil do bodu nula, nebo alespoň aby Rada přijala nějakou formu deklaratorních záruk, že výjimky platí nejen pro Británii a Polsko, ale i Klausovo Česko.
To je nejen facka vládě a premiérovi, ale také rivalům v pravicovém spektru, tedy zvláště Topolánkovi, který se smlouvou v jejím současném znění spojil svůj politický osud. Chce se Václav Klaus do ODS vrátit? Nevíme, ale cesta k tomu se mu otvírá.
Vláda by neměla na prezidentův požadavek přistupovat, rozhodně ne snadno. Pokud to udělá, tak zřejmě proto, aby se pokusila na evropském fóru vyjednat řešení, kdy se prezidentský vlk uspokojí, ale koza zůstane celá. Tak, jak to moudře udělali skuteční evropští státníci v případě požadavků Británie a Polska v minulosti. Než k tomu ale dojde, je třeba jasně říkat, že Klaus se zdiskreditoval a my se v očích zbytku Evropy zdiskreditovali s ním. Lze to napravit? Ano, odvoláním prezidenta.
Přílohy:
1. protokol číslo 30 Lisabonské smlouvy
2. Hlava IV Listiny základních práv EU
PROTOKOL (č. 30)
O UPLATŇOVÁNÍ LISTINY ZÁKLADNÍCH PRÁV EVROPSKÉ UNIE V POLSKU A VE SPOJENÉM KRÁLOVSTVÍ
Článek 1
1. Listina nerozšiřuje možnost Soudního dvora Evropské unie ani jakéhokoliv soudu Polska či Spojeného království shledat, že právní a správní předpisy, zvyklosti nebo postupy Polska či Spojeného království nejsou v souladu se základními právy, svobodami nebo zásadami, které Listina potvrzuje.
2. Zejména, a aby se předešlo jakékoliv pochybnosti, nic v hlavě IV Listiny nezakládá soudně vymahatelná práva platná v Polsku či ve Spojeném království, pokud tato práva nejsou stanovena ve vnitrostátním právu Polska či Spojeného království.
HLAVA IV
SOLIDARITA
Článek 27
Právo pracovníka na informování a na projednávání v podniku
Pracovníci nebo jejich zástupci musí mít na vhodných úrovních zaručeno právo na včasné informování a projednávání v případech a za podmínek, které stanoví právo Unie a vnitrostátní právní předpisy a zvyklosti.
Článek 28
Právo na kolektivní vyjednávání a akce
Pracovníci a zaměstnavatelé či jejich příslušné organizace mají v souladu s právem Unie a vnitrostátními právními předpisy a zvyklostmi právo sjednávat a uzavírat na vhodných úrovních kolektivní smlouvy a v případě konfliktu zájmů vést kolektivní akce na obranu svých zájmů, včetně stávky.
Článek 29
Právo na přístup ke službám zaměstnanosti
Každý má právo na bezplatné služby zaměstnanosti.
Článek 30
Ochrana v případě neoprávněného propuštění
Každý pracovník má v souladu s právem Unie a s vnitrostátními právními předpisy a zvyklostmi právo na ochranu před neoprávněným propuštěním.
Článek 31
Slušné a spravedlivé pracovní podmínky
1. Každý pracovník má právo na pracovní podmínky respektující jeho zdraví, bezpečnost a důstojnost.
2. Každý pracovník má právo na stanovení maximální přípustné pracovní doby, na denní a týdenní odpočinek a na každoroční placenou dovolenou.
Článek 32
Zákaz dětské práce a ochrana mladých lidí při práci
Dětská práce se zakazuje. Minimální věk pro přijetí do zaměstnání nesmí být nižší než věk pro ukončení povinné školní docházky, aniž jsou dotčena pravidla, která jsou příznivější pro mladé lidi, a omezené výjimky.
Mladí lidé přijatí do práce musí práci vykonávat za podmínek odpovídajících jejich věku a být chráněni před hospodářským vykořisťováním a před jakoukoli prací, která by mohla ohrozit jejich bezpečnost, zdraví nebo tělesný, duševní, mravní nebo sociální rozvoj nebo narušit jejich vzdělávání.
Článek 33
Rodinný a pracovní život
1. Rodina požívá právní, hospodářské a sociální ochrany.
2. V zájmu zachování souladu mezi rodinným a pracovním životem má každý právo na ochranu před propuštěním z důvodu spojeného s mateřstvím a právo na placenou mateřskou dovolenou a na rodičovskou dovolenou po narození nebo osvojení dítěte.
Článek 34
Sociální zabezpečení a sociální pomoc
1. Unie uznává a respektuje nárok na přístup k dávkám sociálního zabezpečení a k sociálním službám zajišťujícím ochranu v takových případech, jako je mateřství, nemoc, pracovní úrazy, závislost nebo stáří, jakož i v případě ztráty zaměstnání, podle pravidel stanovených právem Unie a vnitrostátními právními předpisy a zvyklostmi.
2. Každý, kdo oprávněně pobývá a pohybuje se uvnitř Evropské unie, má nárok na dávky sociálního zabezpečení a na sociální výhody v souladu s právem Unie a vnitrostátními právními předpisy a zvyklostmi.
3. Za účelem boje proti sociálnímu vyloučení a chudobě Unie uznává a respektuje právo na sociální pomoc a pomoc v oblasti bydlení, jejichž cílem je zajistit, v souladu s pravidly stanovenými právem Unie a vnitrostátními právními předpisy a zvyklostmi, důstojnou existenci pro všechny, kdo nemají dostatečné prostředky.
Článek 35
Ochrana zdraví
Každý má právo na přístup k preventivní zdravotní péči a na obdržení lékařské péče za podmínek stanovených vnitrostátními právními předpisy a zvyklostmi. Při vymezování a provádění všech politik a činností Unie je zajištěn vysoký stupeň ochrany lidského zdraví.
Článek 36
Přístup ke službám obecného hospodářského zájmu
Unie v souladu se Smlouvami a s cílem podpořit sociální a územní soudržnost Unie uznává a respektuje přístup ke službám obecného hospodářského zájmu tak, jak je stanoven vnitrostátními právními předpisy a zvyklostmi.
Článek 37
Ochrana životního prostředí
Vysoká úroveň ochrany životního prostředí a zvyšování jeho kvality musí být začleněny do politik Unie a zajištěny v souladu se zásadou udržitelného rozvoje.
Článek 38
Ochrana spotřebitele
V politikách Unie je zajištěna vysoká úroveň ochrany spotřebitele.
Profily ParlamentníListy.cz jsou kontaktní názorovou platformou mezi politiky, institucemi, politickými stranami a voliči. Názory publikované v této platformě nelze ztotožňovat s postoji vydavatele a redakce ParlamentníListy.cz. Pro zveřejňování příspěvků v této platformě platí Etický kodex vkládání příspěvků a Všeobecné podmínky používání služby ParlamentníListy.cz.
Diskuse obsahuje
0 příspěvků Vstoupit do diskuse
Komentovat článek
Tisknout
