Než popsat tisíce slov, která byla stejně už minimálně jednou vyřčená, tak uvádím jeden příklad za všechny, který je mému srdci nejbližší a v mnohém s ním i souhlasím jako bych ho napsal sám.

Proč jsem neadoptovala dítě v Africe?

A proč nezachraňuji deštné pralesy?

My lidé si toužíme pomáhat, je to naše přirozenost.
V dnešní době je snadné pomáhat i na druhém konci světa. Jenže…
Když jsem potkala člověka, který v Africe sázel stromy, byla jsem unesená
tou vznešenou myšlenkou. Jak nádherné. Dokud mi nevyprávěl, že se rozvedl s
manželkou, s rodiči se nestýká a děti vídá jen občas.
Zrovna byl na cestě do Nepálu jako dobrovolník pro místní sirotky.
Pak ho čekal ášram v Indii, aby našel vnitřní klid a pak možná domů, i když
– jak řekl – ta vidina ho moc nelákala.
Zůstala jsem jako opařená a vzpomněla si na Amazonii a na Indiána v pouliční
restauraci, který se mě ptal, co tam dělám. Řekla jsem mu, že jedu do
pralesa. Udiveně vzhlédl od misky fazolí a zeptal se: „Vy u vás nemáte
lesy?!“ Tak to bolelo!

A pak jsem se vrátila domů. Vzala pytel na odpadky a šla uklidit dolů pod
barák k silnici ty poházené PET-lahve. Seděla jsem tam nahromadě odpadu a
jen vnímala to, co mi starý Indián předal.

Jak jsem já mohla pomoci druhým, když jsem si nejdřív neuklidila doma?
Jaký smysl dávalo létat na druhý konec světa a zachraňovat prales, když
prales umírá kvůli tomu, že všechno, co dělám je závislé na ropě, kterou
odtamtud chtějí vytěžit, abych tam pak já mohla nadšeně přiletět a držet
transparent : Zachraňte prales !?!
Jak jsem mohla pomoci dítěti v Africe, když jsem neuměla naučit svoje
vlastní děti, aby si po sobě uklidily?!

Jaký smysl dávalo někam jezdit a ukazovat druhým řešení jejich problémů,
když to znamenalo obírat je o jejich zodpovědnost za vlastní chyby? Obírat
je o sílu najít vlastní řešení? A tím prohlubovat jejich závislost na mně!?

Bylo to stejné jako s dětmi. Nemohla jsem je naučit chodit. Musely x krát
spadnout na zadek. Čím déle jsem je držela za ruku, tím později začaly samy
chodit. Mohla jsem tam jen být a povzbudit je, že to zvládnou a naučí se to.
Samy. Jako se Ella naučila hrát sama na piáno a Zak postavil svůj první domek
z cihel na hromadě hlíny. Jeho chyby ho naučily, co udělat příště líp.

Nemohla jsem zachránit Afriku, ani prales, ale mohla jsem začít u sebe:

Chodit víc pěšky.
Přestat si foukat zbytečně vlasy.
Přestat kupovat hloupé marketingové produkty zaručeně vita a raw z druhého
konce světa a místo toho jít k zelináři na náměstí.
Mohla jsem toho změnit tolik !
Každý den. 365 dní v roce…to není málo!
A když to udělá každý z nás? Nebude koho zachraňovat !!
Africké děti nebudou hladovět, protože jejich rodiče otročí ve zlatých
dolech, aby byly součástky do mého iPhone.
Prales nebude umírat, protože nebude potřeba tolik ropy.

Mám pokračovat ?

A já si nebudu kupovat své svědomí charitou, ale budu dělat to, co dává smysl.
Zodpovědně se starat o mír u sebe doma. Učit děti na řece Orlici, že když
mám jen malou loď, nevezmu si nic navíc, nejlepší lekce skromnosti, kterou
znám.

Když jsem já spokojená, je takový i můj svět. Potřebuji tak málo!
Svou rodinu a kus chleba, čistou vodu a jedno jablíčko. Jako na vodě.
To, co bylo nejcennější byl smích mých dětí, které pozorovaly říčního raka a
cestou sbíraly odpadky po lidech, kteří jezdí do daleké Indie, okázale
pomáhají světu, ale doma si neuklidí.

Ano, i my tu máme lesy!
A jak o ně pečujeme, to vidíme každý den. Nijak.

Pohltila nás pýcha a ovládl parazit chamtivosti. Touha mít a dobýt!
Ty nejvyšší hory, ty nejhlubší oceány.
Ale uvnitř jsme neskutečně chudí.

Pomozme nejdřív sobě.
Uzdravme sebe a svou rodinu. V ní to všechno začíná i končí.
Pak naše děti nebudou muset hledat smysl života na pláži v Goa, ale budou si
vážit rozkvetlé louky za domem.

Hloupý Honza šel do světa, aby se pak vrátil domů.
A já?
Sázím stromy v tichosti a pokoře. Uklízím „naši“ studánku v údolí.
A vím, kde je moje místo.
Doma. V lese.