Pro případy, kdy práva dětí znatelně trpí, není třeba chodit příliš daleko. Ve známost vešel například významný lékař, který se odmítá se svými dětmi stýkat. Soudu přitom není vůbec divné, že vykazuje podprůměrný příjem, ačkoliv disponuje nemalým majetkem. Stává se bohužel i to, že české soudy vydávají děti do dalších zemí, aniž by si zjistily, do jakého prostředí jdou.

Je třeba si uvědomit, že každé dítě je osobnost, která je ale rozdíl od dospělých daleko náchylnější k psychické a fyzické ujmě. Je proto logicky nasnadě, že každá civilizovaná společnost děti ochraňuje a snaží se jim vytvořit co možná nejlepší podmínky pro jejich život.

Jsem proto stejně jako Jiří Dienstbier názoru, že vhodným nástrojem zlepšujícím sociálně-právní ochranu dětí může být institut dětského ombudsmana. Součástí systému musí být nadále justice, je ale jasné, že v situaci, kdy je přetěžována, neplní svou roli vždy dobře. Problém představují kromě dlouhého trvání procesu také samotná rozhodnutí, která jsou z pohledu pedagogů a psychologů nezřídka naprosto nepochopitelná.  

Problém by měly pomoci překonat speciální rodinné soudy. Ty by měly řešit případy, v nichž jakýmkoliv způsobem figuruje dítě. Tento požadavek je podporován také Asociací právniček. Jde nejen o to, aby měl soud dostatek zkušeností v této oblasti práva, ale také dostatečné zázemí z řad pedagogů, psychologů a nástroje, jak rozhodovat skutečně spravedlivě a především v zájmu dítěte.  To je bytostný zájem společnosti, ale i náš závazek, pokud se chceme patřit mezi civilizované země.