Tu podepsalo k letošnímu březnu 18 členských států EU. Dokonce neznáme ani postoj, který bychom měli k této úmluvě zaujmout, protože podle zprávy MPSV O rovnosti žen a mužů za loňský rok „musí být nejprve provedena analýza dopadu jednotlivých ustanovení na vnitrostátní právní řád ze strany jednotlivých resortů a teprve následně bude možné Úmluvu o prevenci a potírání násilí vůči ženám a domácího násilí podepsat. Této tématice se věnuji nejen doma, ale jako členka Stálé delegace Parlamentu České republiky do Parlamentního shromáždění Rady Evropy i na půdě Rady Evropy a s politováním musím konstatovat, že přístup českého státu k této oblasti je frustrující.
Minulý týden proběhla mezinárodní konference „Kolik stojí domácí násilí? Aneb ekonomické dopady domácího násilí na státní rozpočet“. Odborníci z různých oborů se tu zamýšleli nad důsledky domácího násilí i nad nutností prevence, aby k němu nedocházelo. Byla tu představena i pilotní studie obecně prospěšné společnosti proFem, která se snažila vyčíslit ekonomické dopady fenoménu domácího násilí, a která se dočkala veliké odezvy z řad médií. Je dobře, že se takové akce pořádají, protože domácí násilí je jev, který nemůže nechat společnost v klidu.
Ztráty způsobené ve zdravotnictví, justici i v rámci systému podpory v nezaměstnanosti a poskytování dalších sociálních služeb, jsou bezesporu alarmující. Autoři zveřejněné studie vyčíslili celkové dopady domácího násilí jen za rok 2010 na 1,328 miliardy korun. A to se zaměřili jen na náklady veřejných rozpočtů. A navíc, šlo pouze o vyčíslení dopadů domácího násilí na ženách, které jsou jeho nejčastějšími oběťmi. Chyběly tu údaje o vyplácených invalidních důchodech obětem, výdaje na léky a právní služby. Studie se nezabývá ani dlouhodobým dopadem domácího násilí na dětech, které je velmi těžké vyčíslit. Třeba jen kvůli dětem, které kvůli „péči“ svých rodičů skončí v nemocnicích a dokonce i v ústavech či náhradních rodinách.
Je s politováním, že tak významné a společensky nebezpečné téma, jakým bezesporu domácí násilí je, vždy s lidmi pohne až ve chvíli, kdy „to“ vidí sečtené a podtržené a nejlépe vyčíslené v penězích. Dívat se na domácí násilí jen přes peněženky, by bylo velkým zjednodušením. Vždy totiž znamená nenapravitelné škody na kvalitě života partnerů, dětí, celých rodin i jejich okolí, na kvalitě mezilidských vztahů. Tyto škody nikdo nevyčíslí a jen velmi těžko se napravují. Někdy k jejich nápravě nedojde vůbec nikdy.
Ale při dnešním pohledu na svět, jak jsme masírování současnou vládou skrze finanční prostředky, je to třeba cesta, jak upozornit na tak ožehavé téma. Třeba právě toky a hlavně odtoky peněz jsou tou jedinou cestou, jak se dá komunikovat s naší současnou vládou.
Přínosem konference je jistě to, že tu zazněl i pohled do budoucna. Situaci má zlepšit Národní akční plán prevence domácího násilí, který ministerstvům a dalším institucím ukládá, co do roku 2014 mají udělat. Stát počítá se zavedením bezplatné linky pro oběti, poraden pro násilníky nebo zvýšením počtu utajených azylových domů. Jsem přesvědčená, že každá aktivita, která pomůže postiženým týraným lidem, je dobrá, nezbývá než doufat, že osud této linky nestihne osud protikorupční linky, kterou s velkou pompou spustilo před šesti lety ministerstvo vnitra. Skončila letos v dubnu, ne proto, že by nebyla potřebná, nebo že by byla v naší společnosti korupce vymýcena, ale protože prý stála moc peněz. Z tohoto pohledu tedy byla pro ministerstvo neefektivní.
My jsme na ekonomické dopady domácího násilí upozorňovali již před lety (http://old.gajduskova.cz/clanek/205-konference-kolik-stoji-domaci-nasili.aspx ). Institut vykázání agresora, který byl do zákona vložen, se ukazuje jen částečným řešením. Pokud však nebude domácí násilí vnímáno jako společenský nepřijatelné a nebude skutečně postihováno, k nápravě nemůže dojít. O tom jsem přesvědčena.
Alena Gajdůšková
Místopředsedkyně Senátu PČR
