Děkuji za slovo. Vážený pane předsedo, paní ministryně, paní poslankyně, páni poslanci, začnu trošku obecně. Stát nemá mluvit do každodenního života občanů, ale stát má povinnost, a proto si ho lidé z obecních daní platí, aby vytvořil podmínky pro to, aby lidé mohli žít tak, jak chtějí. Hlídat plnění tohoto principu je podle mě jako sociální demokratky i prvořadou úlohou parlamentu. To platí pro vše, co schvalujeme a co projednáváme. A za mě to platí dvojnásob u všeho, co se týká dětí a rodinné politiky, co se týká osob se zdravotním pojištěním, co se týká seniorů.
Když se vrátím k dětem, tak lidé mají mít tolik dětí, kolik si jich přejí. A co jim v tom brání? Existují na to analýzy. Existují na to vědecké studie, a to v České republice i jinde. Rodiny a ženy zvláště, zvláště středo- a vysokoškolačky, velmi citlivě reagují při rozhodování o tom, kolik budou mít dětí, na podmínky, které společnost pro rodiny s dětmi vytváří. Je to v prvé řadě možnost sladění pracovního a rodinného života, péče o dítě a kariéry. O tom dneska ještě bude řeč, až přijde na pořad jednání, návrh o dětských skupinách, resp. jeslích. Zadruhé reagují velmi citlivě na to, jak stát podporuje rodinu s dětmi, tedy i na tu materiální podporu. Tam paní profesorka Rychtaříková z Univerzity Karlovy dělala dlouhodobou studii a vědecky prokázala, že právě středo- a vysokoškolačky velmi citlivě reagují i na to, jak třeba jsou vysoké přídavky na děti.
Proto se jako sociální demokracie snažíme dlouhodobě zlepšit podmínky pro rodiny s dětmi, a to nejenom zvyšováním přídavků, ošetřovného, podporou mateřských škol, vytvářením podmínek pro dostupnost péče o ty nejmenší děti, ale i robustním systémem podpory prorodinné politiky například na krajích, kde pracuje síť krajských koordinátorek prorodinné politiky. A prostřednictvím této koordinace jsou podporovány aktivity podporující rodiny s dětmi. Ale zásadní je nastavení prorodinné politiky ze strany státu. Přídavky na děti by podle mě měly být na dítě, bývaly plošné v 90. letech, ale pan ministr Vodička, tehdy za ODS, tento princip překlopil, tento princip plošnosti podpory dětí byl zrušen a byl zaveden adresný systém. Vypadalo to docela pěkně. Problém byl v tom, že tento krok té adresnosti vyvolal velkou potřebu narůstání administrativy ve vztahu i třeba k tomu poskytování rodinných přídavků. Vyvolal velké náklady na administrativu tohoto systému. A postupně, jak už zde bylo řečeno, se z přídavku na dítě stala chudinská dávka. To opravdu není dobře.
Proto budu hlasovat pro vládní verzi a nemohu podpořit pozměňovací návrh kolegyň Pastuchové a Aulické, jakkoliv si obou dam velmi vážím, na snížení koeficientu životního minima na 3,0 životního minima, který stanovuje limit pro přiznání nároku. Vládní návrh, ten který máme předložen jako tisk, navrhuje tento limit na 3,4 násobku životního minima. To znamená, že na přídavek dosáhne více rodin, zejména těch, kteří mají běžné příjmy. Podpořím také návrh změny místní příslušnosti krajských poboček Úřadu práce z místa trvalého pobytu na místo bydlení oprávněné osoby. My jsme si vlastně ještě minulý nebo předminulý týden zažívali, že lidé v podstatě nemohli ty věci řešit, protože velká část lidí dneska má trvalý pobyt jinde, než fakticky bydlí. To by bylo zase na dlouhou debatu, ale prostě to tak je. Proto se domnívám, že i tento návrh, jakkoliv možná způsobí trošku problémy úřadům práce, je v této chvíli správně. Ministerstvo práce k němu původně dalo neutrální stanovisko, já se ale domnívám, že pro to lze hlasovat. A znovu se přimlouvám za to, abychom se drželi té vládní podoby v koeficientech, které jsou tam stanoveny, protože opravdu, opravdu naše děti si to zaslouží. Potřebujeme je, je to největší bohatství, které máme. Děkuji vám za podporu.
