V naší zemi rádi ignorujeme věci, které trvají dlouho, a o které je třeba se skromně starat. Vidím to třeba na atomárním odzbrojení, což řada lidí neprávem chápe jako naivní snahu – a české politiky, kteří na tom pracují, spočteme na prstech jedné ruky.

Smluvní závazky o likvidaci chemických zbraní také nikoho nezvednou ze židle. Copak se nás to týká, pomyslí nejeden. Proto je udělení Nobelovy ceny těm, kteří se v praxi starají o likvidaci chemického ohrožení v Sýrii významným impulzem. Právě v Sýrii jsme viděli v poslední době, co chemické zbraně mohou způsobit. Ve světové politice tak vznikl příklad toho, jak deeskalace a politický tlak mohou nahradit vojenský zásah. Držme si palce, aby tato vratká situace vedla ke spravedlivějším poměrům, než dosud v Sýrii existovaly, a aby došlo k opravdovému vytvoření cesty ke stabilizaci v regionu. Takové pozitivní náběhy v nejistých časech využívají náznaky a příležitosti, ale jsou samozřejmě stále ještě v oblasti značného rizika. Doufejme, že tento okamžik, který se nazývá „window of opportunity“ povede k pozitivním výsledkům.

Ovšem toto ocenění nás nutí i přemýšlet o tom, kde jinde ještě takové zbraně jsou, a jak dlouho to trvá, než jsou splněny smluvní závazky k jejich likvidaci. Inu, a všímám si i souvislosti se nedávným stejným oceněním pro Baracka Obamu. Současný stav a jemu předcházející deeskalace zoufalé situace jsou vlastně ozvěnou toho, že Nobelovu cenu neobdržel nadarmo.