Proti tomu se musí ohradit nejen každý senátor či senátorka, ale každý, kdo jen trochu ví, jak se v parlamentních komorách rozhoduje. Jestliže to v poslanecké sněmovně bez stranické disciplíny nejde a poměrný volební systém také stranickou disciplínu jednoznačně předpokládá, senát je mnohem méně stranický. Voliči rozhodují více podle osobních kvalit kandidáta, kterého většinou také ze svého regionu znají, než podle značky, ke které patří.
Senátoři jsou voleni většinovou volbou v jednomandátových obvodech a podmínkou volitelnosti je dovršení čtyřiceti let. To samo o sobě znamená, že kandidují lidé, kteří již mají za sebou životní zkušenost a většinou úspěšnou profesní kariéru. Tomu také odpovídá úroveň jednání Senátu. Politická příslušnost je ale zřetelným žebříčkem hodnot, ke kterým se senátor hlásí. Pro sociální demokraty to jsou svoboda, spravedlnost, solidarita, demokracie. Pro ty je také občané volí.
Tyto hodnoty (a žádná nařízení) jsou pak základem rozhodování jednotlivých senátorů a senátorek nejen u běžných i ústavních zákonů, zahraničních smluv a evropských tisků, ale i v personálním rozhodování, třeba u volby ústavních soudců.
Pro ústavní soudce musí být urážející tvrzení poslance, že jejich rozhodnutí jsou vedena snahou „zalíbit se“ při opakované volbě. Zásadním kritériem, kterým se Senát při výběru členů ústavního soudu řídí, je morální integrita kandidáta a jeho vnímání ústavnosti. I proto je naprosto legitimní se kandidátů ptát (tak jak se senátoři kandidátů ptali) na jakékoli jejich postoje. Každý, kdo je veřejně činný, musí s otázkami počítat. A není hloupá otázka, může být jen hloupá odpověď. Odpověď týkající se názoru není dobrá nebo špatná. Je to prostě vyjádřený názor, který je v demokracii respektován, i když s ním třeba nemusíme souhlasit.
Pan Polčák má na svůj názor jistě také právo a ústavní soudce může navrhnout volit jen na jedno funkční období. Životní zkušenost i znalost právního prostředí ale říká, že to není dobrý nápad. Nejen, že je dobré, aby nejvyšší právní autorita v zemi měla kontinuitu i kvalitu zajištěnou oním možným opakováním mandátu. Důležité také je, že souhrn dobré kvalifikace a odborného respektu, morální integrity a životní zkušenosti nemá každý, kdo vystudoval práva. Výběr těch, kdo by měli být ústavními soudci, je omezený. Ne každý právník může být dobrým soudcem a respektovaným ústavním soudcem už vůbec ne.
Rozhodnutí Ústavního soudu významně ovlivňují úroveň demokracie v zemi, musí být zárukou právního státu, vlády práva, vymahatelnosti práva v zemi. S tímto vědomím senátoři o ústavních soudcích rozhodují. Je povinností Senátu posuzovat návrhy prezidenta a rozhodovat tak, aby Ústavní soud byl skutečnou a respektovanou právní autoritou, bez které se fungující demokracie neobejde.
O návrhu na omezení možnosti volit ústavního soudce opakovaně, se dá diskutovat. TOP 09 by si k tomu ale měla najít kvalifikovanější zdůvodnění než zpochybňování motivace senátorek a senátorů k volbě ústavních soudců a útok na Senát jako takový. Že druhá parlamentní komora je užitečná instituce se ukazuje nejen u množství zákonů, které Senát „opravuje“. Je druhou nejaktivnější parlamentní komorou v EU při projednávání evropské agendy, které se věnuje mnohem víc než poslanecká sněmovna. Je stabilizujícím prvkem ústavního systému, jak se nejednou osvědčil. Naposledy ve chvíli, kdy byla rozpuštěna Poslanecká sněmovna a Senát, byl jedinou parlamentní kontrolou v zemi. V naší, pořád ještě mladé demokracii je taková pojistka pro vládu práva víc než důležitá, jak ví každý, komu o právní stát a tedy i o vymahatelnost práva jde.
Alena Gajdůšková, 1. místopředsedkyně Senátu Parlamentu ČR
