V souvislosti s letošními povodněmi bychom se měli znovu zamyslet, co jako občané máme od dobře fungujícího státu čekat a kdy vlastně by nám měl pomáhat. Na prvním místě by měl podle mého názoru nám garantovat bezpečí a jistotu. A právě při takovýchto přírodních katastrofách se ukazuje, že naše bezpečí není dané počtem vojenských letadel a transportérů, ale především stálým pocitem bezpečí a jistoty ve městě nebo obci, kde žiji. Abych se nebál pustit dítě nebo vnoučka samotné do školy, abych večer, kdy zamykám byt či firmu, neusínal s obavami, zda v noci bude klid. K tomu dobrému pocitu patří samozřejmě i ochrana před povodněmi. A tady se stále nemohu ubránit pocitu, že pomine-li akutní nebezpečí, je stát stále poněkud schovaný a jeho priority se opět změní.

Buďme ale spravedliví a řekněme, že k pomalému provádění prací také přispěli lidé čerpající neoprávněně sociální dávky a tyto peníze chybí. Anebo ti, kteří za pozemky, nutné pro protipovodňová opatření, požadovali nehorázné sumy. K tomu přidejme laxnost některých úředníků a pomalu se blížíme ke kořenům problému. Nejde ovšem pouze o peníze, ale také a hlavně o koncepčnost řešení. Vycházejme při ní z určité pokory a návratu k přírodnímu řádu. Vždyť před lety jsme se tak nechovali. Napřímili a vybetonovali jsme koryta, jimiž se voda obrovskou rychlostí valila a valí, pak se někde nekontrolovaně rozlije. Likvidací lesů průmyslovými exhalacemi jsme výrazně omezili největší přirozené vsakoviště nadbytečné vody. A teď to prostě musíme zaplatit. To asi není dobrá zpráva. Dobrá zpráva ale je, že tato investice, na rozdíl od peněz do vojenské techniky, nezastará a vrátí se nám právě v podobě bezpečí občanů a jejich majetku.

A vážení čtenáři, co by pro politiky vedle zdraví měla být nejvyšší hodnota?

Publikováno v MF Dnes