Vím, že neznalost neomlouvá, ale vážně jsem netušil, že se něco podobného ve 21. století stále děje. Někteří z vás to možná neví dodnes. Já osobně to zjistil až před čtyřmi lety, kdy jsem při prvním sestavování rozpočtu města narazil na tajemné položky jako "DZR Terezín", "ICOZP Horní Poustevna" či "DOZP Kytlice".
Na přiložené mapě je najdete všechny. A víte co? Upřímně se při pohledu na ni stydím. Vždyť některé z domovů jsou vzdáleny přes 2 hodiny cesty autem či více jak 4 hodiny veřejnou dopravou! V součtu město tímto způsobem zajišťuje 3/4 svých celkových lůžkových kapacit pro osoby vyžadující náročnou péči.
Milena Johnová je první pražskou radní, která se tímto problémem začala reálně zabývat, upozorňovat na něj a bojovat s ním. S pomocí evropských dotací rozjela transformaci 6 ústavů, z toho činnost jednoho z nich po transformaci již ukončila. Teď je ale tento proces v ohrožení a snadno se může stát, že naši spoluobčané budou i nadále mizet daleko za hranicemi města.
Vzdálenost ústavů od města přitom nepředstavuje problém jenom pro dopravu klientů a udržení vazeb s jejich rodinami a známými. Do nástupu Mileny tyto pražské organizace vymístěné mimo území města prakticky nikdo nekontroloval a nestaral se o ně.
Některé domovy byly ve velmi neuspokojivém technickém stavu. A následné kontroly zjistily, že zatímco klienti pobývali v až šestilůžkových, průchozích pokojích, někteří řadoví zaměstnanci brali přes sto tisíc korun měsíčně, vykazovali fiktivní stavební práce a pořizovali si za pražské peníze luxusní vozy, které pro klienty vůbec nevyužívali. Jinde zas ústav nakoupil nákladné vybavení, které ale nesloužilo klientům, nýbrž pro soukromé podnikání jednoho ze zaměstnanců. Jedním slovem hanba. Ale i to je možná jeden z důvodů, proč tento model může někomu vyhovovat.
V žádném případě nechci házet všechny ředitele a zaměstnance mimopražských ústavů do jednoho pytle. Nepochybuji o tom, že řada z nich dělá skvěle a obětavě svoji práci a svým klientům poskytuje maximální péči. Ani si nemyslím, že by bylo možné ústavní péči kompletně rušit. Vždyť moje matka zasvětila celý svůj život institucionální péči o duševně nemocné. Znám úskalí jejího rušení. Ale trvám na tom, že slušné město nemůže své obyvatele vytrhávat z jejich prostředí a pečovat o ně daleko od zraku a tedy i zájmu veřejnosti. Navíc je to dnes již v rozporu se zákonem o sociálních službách, který krajům ukládá povinnost zajistit dostupnou síť sociálních služeb na svém území, nikoliv na druhém konci republiky.
Změnit tento zajetý systém je přesto hrozně těžké. Proč? Někteří ředitelé ústavů jsou aktivními členy politických stran, jiní mají s vybranými politiky či úředníky nadstandardní vztahy, včetně příbuzenských. A nebojí se jich využít. Nikoli však v zájmu klientů, ale těch svých. Do toho pražské ústavy představují v často malinkých obcích a znevýhodněných regionech ohromnou ekonomickou sílu. Zaměstnávají desítky lidí a mají na sebe nevázaný dlouhý dodavatelský řetězec rozličných firem a podnikatelů.
Transformace ústavů tak má řadu mocných odpůrců, mezi které se řadí i starostové některých obcí, kde ústavy sídlí. Ti nebojují jenom za zaměstnanost a lokální podnikatele, ale i za svůj obecní rozpočet. Klienti si totiž postupem času často převádí trvalé bydliště do daných obcí, které pak na ně dostávají peníze z rozpočtového určení daní. Obecní úřady pak často získávají nemalou částku i za výkon opatrovnictví klientů. V součtu to u malé obce může dělat podstatnou část rozpočtu. Zatímco provoz ústavu logicky platí Praha.
Vím, o čem mluvím. Kvůli plánům na rušení jednoho ústavu mi před dvěma lety volal nejen tamní starosta, ale i senátor a dva poslanci! Myslíte, že to bylo kvůli klientům? Samozřejmě, že ne.
Aby toho nebylo málo, je a bude zapotřebí překonat celou řadu dalších překážek. Posilovat sociální péči na území města. Nabízet řešení klientům, kteří se po letech či dokonce desítkách let strávených mimo město již nechtějí vrátit. Vymyslet využití pro nemovitosti, které Praha bude opouštět. A v ideálním případě převést ústavy do správy kraje, ve kterém se nacházejí.
Jde zkrátka o těžký a složitý proces. A drahý! V průběhu posledních čtyř let jsem proto neváhal podpořit významné navyšování peněz v rozpočtu sociální oblasti. Vždyť jinak bychom se nehnuli z místa! A výsledek? V nedávném rozhovoru pro MF Dnes mě jeden z čelních představitelů SPOLU označil za slabého radního pro finance a jako jediný důvod uvedl právě navyšování peněz v sociální oblasti. Zatím vše bohužel nasvědčuje tomu, že tento trend je trnem v oku většině nových zastupitelů. Nejen ze SPOLU, ale i z ANO a samozřejmě SPD.
Vždycky jsem na magistrátu otočil každou korunu, ale nikdy jsem se necítil jako slabý správce rozpočtu, když mířila do sociální oblasti. Za slabochy naopak považuji ty, kteří ustupují politickým a ekonomickým zájmům na úkor těch nejzranitelnějších lidí. A za bezcitné bych pak považoval ty, kteří by z městského rozpočtu bez mrknutí oka schválili štědré financování například stavby nové Vltavské filharmonie při vědomí toho, že sto padesát kilometrů od nich se mačkají na nevyhovujícím šestilůžkovém pokoji naši spoluobčané, na jejichž péči se nedostává peněz. Protože moderní sociální péče je přeci “plýtvání” a “nárůst provozních výdajů”.
Je morální povinností nás všech nehledět na korunu a ukončit pražský středověk jednou provždy!
