Do nedávné doby jsem nebyl členem žádné strany ani hnutí. Změna v mém životě nastala zrodem Trikolory. Rozhodl jsem se v jejích řadách zasadit o změnu politiky v naší zemi. Intenzivní prací jsem získal důvěru kolegů a dosáhl nominace do Senátních voleb.

V kampani, stejně tak jako v životě nechci uhnout ze svých zásad a přál bych si, aby mi lidé dali svůj hlas právě proto.

Vstupem do aktivní politiky jsem získal spoustu informací, které mě utvrzují ve správnosti mého rozhodnutí. A nutnosti změny!

Informaci nejzásadnější jsem získal od svých blízkých a přátel, když jsem svou kandidaturu oznámil. Byl to neskutečný odpor k politice a politikům a celková skepse vůči jakékoli možnosti pozitivní změny. Stejné pocity mi potvrdila většina lidí, které jsem začal během kampaně potkávat a hovořit s nimi.  Většina to vyjádřila slovy „já Vám svůj hlas dám, ale nevěřím, že byste mohl něco změnit. Oni (politici), to mají posichrované. A hájí jen svoje koryta“.

Jsem člověk, který o věcech přemýšlí a snaží se dojít k jádru věci. A který, když vidí problém snaží se ho řešit. Položil jsem si zásadní otázku. Co tento názor a postoj v lidech vyvolává? Je to pocit beznaděje, absurdity a zklamání. Což jsou přesně ty důvody, které ke vstupu do aktivní politiky dovedly i mě. Pocit, že většina politiků zřejmě žije v nějakém jiném, zvláštním světě. Že jsou naprosto odtrženi od reality života v „podhradí“. Že netuší, jaké jsou potřeby a starosti normálního běžného občana. Moje, mých přátel, rodičů, dětí.

Ale jak se jim to vlastně stalo?

Základní problém vidím v tom, že politik se svou mocí, svým jistým příjmem, nabude pocitu, že se do „podhradí“ již nikdy nemusí vrátit. A že to tak bude na vždy. A proto se přestane starat a zajímat o potřeby lidí v „podhradí“. Těch, kdo mu dali svůj hlas, svou důvěru. Asi ne hned a asi ne všichni politici. Ale když se někomu podaří být zvolen jednou, dvakrát, x-krát, tak jistě ano. Přestane dělat politiku pro lidi, běžné občany a začne plout po proudu zájmu lobbistů, spřízněných firem a opečovávat tím své korýtko.

Zažil jsem to osobně, kdy starosta jedné mě velmi blízké obce o několika set občanech dokázal vytvořit jakýsi kult osobnosti, díky svému x-násobnému zvolení připravit tuto obec o několik (cca 12 000 000!) korun. A následný závěr Policie ČR? Stalo se, ale je promlčeno.

Ale jak tomu zabránit?

No, snadné to nebude. Ale jednou z cest je ukončit možnost být volen bez omezení. Tedy tak, jako to má prezident. 2x (3x) a dost. Tedy dvakrát do Senátu, tj. 2 x po šesti letech, a do ostatních funkcí 3x, protože jsou na čtyři roky. Pokud je politika práce pro vlast a občana, 12 let by mělo být na splnění takového úkolu dostatek.

 Tím by se přetrhaly vazby, známosti, konexe, rozjeté kšefty atd. Nastala by vynucená výměna a větší možnost kontroly. Zbavíme se „profesionálních politiků“.

Vznikla by možnost, že ten, kdo přijde následně by mohl zkontrolovat, jak vládl jeho předchůdce.  Přesto, že zastávám pravicové názory, omezování, nařízení a vyhlášky jsou mi cizí, v tomto případě se domnívám, že je nutné zmenšit prostor těm, kteří okrajují naše svobody, abychom byli omezováni co nejméně.

Ano, je mi jasné, že se proti tomuto mému návrhu strhne ze strany většiny současných politiků nevole. A chápu i proč. Na oslíka se nesahá.