Dovolte mi na úvod jednu osobní zkušenost, která se přímo, nebo nepřímo, ale určitě se dotýká problematiky zbraní či spíše posuzování zdravotní, psychologické způsobilosti k držení střelné zbraně nebo zbraně vůbec.
Mně osobně se v roce 2013 stala taková příhoda, kdy jsem pracoval na městském úřadě v Jablůnkově jako místostarosta, že přišel za mnou nemocný člověk a v novinách měl zabalenou mačetu. Byl to člověk, který přestal brát léky, byl duševně nemocný, byl schizofrenik, schizofrenik byla maminka, byla sestra a byl i on. Nedovedl si představit, že by v té době tento člověk měl nějakou střelnou zbraň. Měl jsem dvojnásobné štěstí, že střelnou zbraň neměl, pak jsem měl štěstí, že jsem měl nějaké projednávání na krajském úřadě, takže jsem v té době na městském úřadě nebyl. Ale bylo zděšení všech pracovníků na městském úřadě, kdy po městském úřadě běhal člověk v polovojenské bundě, nagelovaný, vyčesaný a na všech patrech říkal větu v různých obměnách: Odvolejte policii v Moravskoslezském kraji, jdu senátora Gawlase zabít, nebo odvolejte všechny bezpečnostní složky v kraji, senátor Gawlas zemře.
Na druhý den jsem se vrátil do práce a viděl jsem zděšení všech lidí na úřadě. No, měl jsem pak dva, tři dny ochranku, chlapi chodili se mnou všude, skoro i na záchod. Ale bál jsem se hlavně o svoji rodinu.
ČIli to je moje osobní zkušenost a nepřál bych vám ji žádnému z vás, protože je to velice nepříjemné a člověk má strach o svůj život.
A má to souvislost přímo s tím, co tady projednáváme, čili zdravotně psychologická způsobilost. Jsem rád, že v tomto zákoně ji zpřísňujeme.
Ale vrátím se ještě trošku k evropské směrnici, jak tady o ni mluvil kolega Valenta a myslím, že i někteří další předřečníci. Jak možná víte, podpořil jsem stejně jako vy, většina z nás a důrazně jsme podpořili nesouhlasné stanovisko našeho Senátu k evropské směrnici, ať k držení zdraví, která očividně si vytkla za cíl odzbrojit ilegální držitele zbraní v celé Evropě.
Nerozumím a nechápu tento nelogický a servilní postoj Evropské komise k problematice legálně držených zbraní a k bezpečnosti občanů obecně.
Pokud je cílem směrnice snížit obranyschopnost obyvatelstva před lupiči, násilníky, teroristy a jinými držiteli nelegálně držených zbraní, automaticky ještě k tomu, pak nezbývá než politikům a úředníkům v Bruselu zatleskat, protože cíle bylo takřka dosaženo. Reálně vzato se ale jedná spíše o to, že Evropské komise si prostě neumí s hrozbou terorizmu efektivně poradit a hledá zástupné cíle. Hlavně, ať to vypadá, že se něco dělá. Fakt, že tyto kroky v otázce bezpečnosti obyvatel nepřinesou zhola nic jaksi nehodlám vnímat. A mám obavy, že s podobnými nesmyslnými směrnicemi ještě není konec.
Problémem je, že podobně nesouhlasný postoj jako Česká republika nevyjádřilo minulý týden v pátek při jednání ministrů vnitra Evropské unie v Lucemburku více evropských zemí. Doufejme, spolu s ministrem vnitra panem Chovancem, že se při společných jednáních s europoslanci podaří změnit alespoň některá nesmyslná ustanovení ze současné podoby textu. Jedním z důvodů, proč tento návrh prošel tak hladce, je fakt, že v části evropských zemí jsou již striktní regulace zbraní standardem. Příkladem může být Velká Británie, která je v této oblasti v celé Evropě asi nejdál.To, že extrémní regulace zbraní nijak nesnížila počet trestných činů ve Spojeném království, evropským politikům nevadí. Jdou slepě za svým cílem, který mě podle všeho snížení obranyschopnosti evropského obyvatelstva. Některé evropské země, už pomýlené sebedestrukčními pudy, dohnaly i k zákazům teleskopických obušků a pepřových sprejů. Přitom odborníci se shodují na tom, že Česká republika má jednu z nejlepších a nejefektivnějších zbraňových legislativ v Evropě. Naprosto seriozně na tomto místě tvrdím, že Evropa by měla spíše opisovat od nás, než abychom my následovali její naprosto nesmyslná nařízení. Počet trestných činů spáchaných střelnými zbraněmi je u nás statisticky velmi nízký, a to dokonce i ve srovnání se zeměmi, kde si bez občanských průkazů nesmíte pomalu koupit ani kuchyňský nůž. A pokud u nás dojde k tragickým událostem, které mají úzkou spojitost právě s problematikou zbraní a střeliva, dokáže to naše legislativa vyřešit a pružně zareagovat. Právě tato novela zákona o střelných zbraních je určitou reakcí na dvě traumatizující události, ke kterým u nás došlo v nedávné minulosti a které jsou úzce spjaty právě s oblastí držení zbraní a střeliva.
Jedná se jednak o oblast regulující nakládání s municí v civilním podnikatelském sektoru. Jak to dopadá, když se tato problematika nezvládne, jsme viděli na příkladu muničního skladu ve Vrběticích. Tato kauze konec konců ještě dodnes není vyřešena.
Nemám nejmenších pochyb o tom, že zavedení muničních licencí, nastavení přísnějších pravidel pro přepravu munice a ustanovení a definování pojmu muničního skladiště je krokem, který povede k lepší a bezpečnější manipulaci se střelivem, což řeší tato novela.
Další oblastí zájmu novely je účinnější prověřování požadavku na zdravotní způsobilost držitelů zbrojního průkazu. Zde vítám – a to s odkazem na mé úvodní vystoupení – zejména novinku v podobě oprávnění kteréhokoliv lékaře, který má důvodné podezření na nebezpečnost pacienta, dotázat se policie, zda tento není držitelem zbrojního průkazu a povinnost oznámit své podezření posuzujícímu lékaři, a jde-li o akutní případ, vyrozumět přímo Policii České republiky.
Schvaluji také opatření pro ty případy, kdy se další držení zbraně stává i rizikovým. Zde se stanoví možnost předběžného policejního zadržení zbraně, včetně střeliva a příslušných dokladů. A přesně toto jsou příklady, o nichž jsem hovořil výše. Naše legislativa dokáže reagovat na svá slabá místa, dokáže se poučit z vlastních chyb, což pro Evropskou komisi je cizí a dále tvrdohlavě prosazuje sebedestrukční bezpečnostní politiku. Děkuji za pozornost.
