Vypovídajícím obrazem současného stavu je můj rozhovor s voličkou ČSSD, říkejme ji třeba Anna.

Vycházím ze dveří s igelitovým pytlem plným odpadků, a když se ho snažím nacpat do téměř plné popelnice, slyším, jak na mne někdo volá: „Starosto, tak co říkáš na ten volební podraz?“, otáčím hlavu, a když spatřím Aničku, jak se ke mně blíží na svém obstarožním kole s košíkem květin zřejmě určeným na výzdobu hrobu před dušičkami, opatrně se zeptám: „A který myslíte, Aničko?“.  „No přece podraz Zemana. Prvně sliboval, že bude nadstranickým presidentem, což se Zemanovcema rozhodně nesplnil, ale to jsem mu ještě prominula. Teď se na něj provalilo, že Sobotku, kterého jsem volila i já, tam nechal jako návnadu na voliče a když už je po volbách, tak ho chce odstranit a nacpat tam Haška, kterého bytostně nesnáším. Že já nána hloupá radši nevolila Babiše. Toho tady v dědině volilo přes 40% lidí a mně se teď ženský smějou, jak jsem naivní, když jsem si myslela, že socani jsou ti praví. Nejsou, jsou to ještě větší podvodníci než TOPka a ODSka dohromady!“.

Co dodat, žena v důchodovém věku pochopila pravou podstatu totálního rozkladu vedení ČSSD, které tento stav pečlivě skrývalo do voleb, aby strana nepřišla o své voliče. A tak vyvstává otázka:

• Je vůbec ČSSD schopna postavit vládu, když její předvolební kampaň byla podvod?
• Je ČSSD schopna vládnout naší zemi, když je její mandát postaven na intrikách a falši?
• Je tento nestabilní, po krku si vzájemně jdoucí subjekt, zárukou politické stability- co když se rozštěpí na dvě vzájemně soupeřící frakce?
• Neměli by občané dostat novou možnost zrevidovat svá rozhodnutí (ve světle pro ně zcela nových informací)?

Co je to proboha za politiky, když těsně po vyhraných volbách spáchají v přímém přenosu politickou sebevraždu, a to jen z důvodu slepého chtíče po moci. Velká hádanka, co se to vlastně dělo těch třiadvacet let ve Sněmovně, se najednou rozplétá a začíná mít podobu groteskního dramatu, ze kterého se zvedá žaludek i skalním voličům ČSSD.

V českých končinách se politická moc v rukou drtivé části do sebe zahleděných politiků stává mocným nástrojem jejich sebedestrukce.

Chování drtivé většiny politiků je na hony vzdáleno racionalitě, demokracii a humanismu. Svět nás vidí jako nečitelnou zemi, která má chorou společnost, která je ohlupována a manipulována politickou sebrankou bez morálky, která neřeší sociální problémy a nedbá svých vlastních zákonů.   

Petr Havlíček