Je vážná otázka, zda za této situace má vůbec vláda nadále projednávat reformní zákony v tripartitě za účasti odborů.

Je třeba říci, že smyslem tripartity není suplovat práci Parlamentu a zásadně zasahovat do legislativního procesu. K přijímání zákonů slouží jasně definovaný ústavní mechanismus: vláda suverénně podává návrhy zákonů Parlamentu a poslanci opět zcela suverénně rozhodují.

Smyslem tripartity je udržet sociální smír. Sociálními partnery jsou v tomto případě zástupci zaměstnavatelů a

zaměstnanců. Vláda zde vystupuje jednak rovněž jako významný zaměstnavatel a dále spíše v roli arbitra mezi těmito dvěma skupinami.

Nikde není dána povinnost vlády projednávat se sociálními partnery návrhy zákonů a už vůbec nemá povinnost vyhovět jejich nátlaku. Kdyby vláda příliš ustupovala diktátu odborů, znamenalo by to popření svobodných voleb a popření demokracie.

Je dobrou vůli vlády, že přesto reformy na tripartitě projednává a dokonce je ochotna v zájmu sociálního smíru k ústupkům. Odborům ale nestačí ústupky. Chtějí zastavení reforem. Případně jejich přepsání podle volebního programu ČSSD. K tomu ale tripartita sloužit nemůže. V tomto je přirozeným partnerem odborářů coby významných lobbistů sociální demokracie, která může tyto požadavky legitimně vznést na půdě parlamentu. V Senátu má navíc většinu a může vládní zákony vetovat.

Odbory zcela cílevědomě zneužily půdu tripartity. Vystupňovaly napětí, odmítly přistoupit na kompromis, jediné, co by je uspokojilo, by byl totální ústup vlády od reformního programu - a tedy revize výsledků svobodných voleb. Nakonec odboráři jednání tripartity opustili. I nyní dávají najevo, že nehodlají své postoje měnit, nehodlají jednat konstruktivně. Za této situace nemá smysl, aby vláda nadále v tripartitě projednávala reformní zákony za účasti odborářů, a to do té doby, dokud odboroví vůdcové nepřijdou k rozumu.