Já bych to možná dneska vzal, ten svůj projev, jako trošku, nechci říct oklikou, ale s důležitým kontextem k tomu, co tady probíráme.
Já bych chtěl podotknout, že jsem velice rád, že se tady touhle normou zabýváme, protože v podstatě existují jakési tři zásadní faktory, které nám říkají, proč vlastně máme v České republice enormní počet vězňů. Proč máme vysokou recidivu, velmi vysokou recidivu, to už tady říkali někteří mí předřečníci. Proč máme v podstatě permanentně naplněné kapacitní stavy věznic, které jsou v podstatě někdy na nějaké hraně v současné době a nezřídka se dostávají i za tu hranu. A jeden z těch faktorů, proč vlastně těch vězňů máme tolik a proč ty problémy tady máme, tak o tom zrovna jednáme. Pokud je trestní zákon příliš restriktivní, tak z logiky věci přibývá těch, kteří vlastně v tom vězení nakonec v tom nepodmíněném trestu odnětí svobody pobývají. To je fakt.
Ovšem tak trošku zapomínáme a myslím si, že bychom se tomu měli věnovat, následně tedy i na ty další faktory, které tuhletu věc způsobuji. A ten druhý faktor je, jestli opravdu víme, co vlastně se v tom vězení samotném děje, do jaké míry je vlastně ten výkon trestu efektivní. Jestli opravdu efektivně fungují programy zacházení, jestli má Vězeňská služba dostatečný počet odborného personálu na to, aby vlastně mohla zajišťovat tu svoji funkci, která vychází ze zákona.
Já si troufnu říct, že o tuhletu oblast se dlouhodobě zajímám a vychází to v podstatě z toho, že jsem i ve Vězeňské službě svého času dlouho pracoval. Jsem pamětník a si troufnu říct taky, a vím, jak to probíhalo někde začátkem devadesátých let, kontinuálně až do dnešních dní, a musím říct, že Vězeňská služba v tomhle udělala velký kus práce, co se týká těch programů zacházení. A ty programy zacházení jsou strašně důležité pro to, protože ti lidé skutečně musíme se pokusit v tom vězení využít ten čas k tomu, abychom změnili jejich chování, jejich žebříček hodnot tak, aby v podstatě v zájmu společnosti již po výkonu trestu tu trestnou činnost nepáchali a vedli život běžného občana.
To je, si myslím, velmi důležitý úkol. A to tady zatím nepadlo. A já si troufnu říct, že Vězeňská služba se snaží, ty programy dneska jsou stanovovány na míru těm odsouzeným, jsou dle mého názoru jaksi určovány těm jednotlivým odsouzeným velmi profesionálně, existuje na to dokonce již delší dobu, troufnu si říct, že už nějakých 20 let dokonce i počítačový program SARPO, prediktivní nástroj na hodnocení rizik a kriminogenních potřeb Vězeňské službě, který pomáhá vlastně těm odborným zaměstnancům v tom, jak vlastně zacházet s těmi konkrétními odsouzenými.
Nicméně sama Vězeňská služba přiznává, že velkým problémem je nedostatečný počet zaměstnanců, odborných zaměstnanců (nesrozumitelné) v první linii, vychovatelé, ale pak jsou to sociální pracovníci, speciální pedagogové a psychologové. Že je jich nedostatek a takovým jakoby nenápadným způsobem se v podstatě tabulkové počty navíc ještě škrtají v letech, jo, takže jednak jich je málo z podstaty a jednak ještě nenápadně dochází k tomu, že ubývají, když se škrtají místa ve státní správě obecně.
No, a k tomu přibyl ještě další problém, a to je ten, že v současné době vzhledem k tomu, že odborní zaměstnanci jsou v nejnižší nebo v nejméně honorované tabulce odměňování pro zaměstnance veřejné správy, v tabulce číslo 1, tak v podstatě o tu práci přestává být dlouhodobě zájem. A třeba byli jsme teďka nedávno s mojí ctěnou paní kolegyní poslankyní Helenou Válkovou jsme byli ve věznici Pankrác a tam jsme zjistili, že skutečně třeba, sehnat psychologa pro ně dneska z volného trhu práce je obrovský problém. A nejenom tedy na psychologa, oni tam mají podstav u příslušníků ve služebním poměru, tuším, minus 200 z 500, a kdyby k nim nejezdili posily z jiných věznic České republiky, tak v podstatě by ta věznice asi ani nemohla fungovat - ale to odbíhám a to je trošku jiná problematika.
V zásadě jde o to, že skutečně musíme se zamyslet nad tím, jestli neposílit právě tuhletu složku, jo? Ti lidé tam jsou tabulkově přiřazeni nebo dáni a systemizováni takhle, abych to řekl lépe, ale je jich málo a měli bychom na Ministerstvu spravedlnosti zamyslet (se) nad tím - a já si troufnu říct, že klidně by se jejich počet mohl i zdvojnásobit, možná i ztrojnásobit tak, aby se mohla práce s těmi odsouzenými dělat opravdu individuálně a tím pádem efektivně.
No, a potom tedy ještě třetí faktor, o kterém chci hovořit, který velice souvisí tady s naší snahou ulevit věznicím v rámci novelizace trestního zákoníku, a to je, co se děje po výkonu trestu samotném, co se děje po něm. A tady si troufnu říct, že situace je možná tristní, protože jestliže Vězeňská služba udělala za 35 let jakoby znatelný pokrok v zacházení s odsouzenými, tak tady je situace v podstatě pořád stejná - a jednotliví aktéři institucionální podpory sociální inkluze lidí po výkonu trestu spolu spolupracují velmi problematicky a nekoncepčně.
Já jsem se dozvěděl teď, není to tak dávno, je to možná nějakých 14 dnů (nebo) měsíc necelý, že na Ministerstvu práce a sociálních věcí aktuálně má vzniknout nějaký projekt, který se přesně tady tomu, o čem já teďka hovořím, má věnovat. Má směřovat k tomu, aby se analyzovaly příčiny nefunkčnosti postpenitenciární sociální péče, řekněme, dneska se říká také právě sociální inkluze lidí po výkonu trestu, o tom, že jednotliví aktéři institucionální podpory spolu nespolupracují nebo spolupracují problematicky, a měl by vzniknout nějaký projekt, ze kterého by měly tedy vzniknout nějaké konkrétní výstupy, konkrétně v podobě nějakých konkrétních doporučení a snad i snahy o to mezirezortně tu problematiku sjednotit, protože ona se týká jak Ministerstva spravedlnosti, které má v gesci Vězeňskou službu České republiky a Probační a mediační službu, tak se to týká právě Ministerstva práce a sociálních věcí, pod které, v uvozovkách, spadají v rámci přenesené působnosti sociální kurátoři, které jsme nedávno pozměňovacím návrhem v podstatě definovali v zákoně o sociálních službách, a já třeba sám za sebe bych vítal, aby při další novelizaci zákon o sociálních službách bychom jim uložili v podstatě povinnost, aby museli před koncem výkonu trestu pravidelně navštěvovat, povinně navštěvovat v podstatě všechny odsouzené a aby se navázala právě kontinuita programů zacházení se sociální pomocí, se sociální inkluzí po výkonu trestu odnětí svobody.
Ta povinnost tu není, dělají to někteří dobrovolně, podle mých informací je to tak možná ve třetině případů, v dalších dvou třetinách případů v rámci celé České republiky k tomu nedochází, a pak velice často dochází k tomu, že odsouzený, když vyjde ven a v podstatě kontinuita v přechodu do běžného občanského života se ztrácí, tak právě v prvních třech dnech, týdnech - o tom píše penologická literatura už několik desítek let - sklouzne na scestí a stane se v podstatě opět to, že spáchá trestný čin a nakonec skončí ve vězení.
Těch problémů ale v rámci postpenitenciární péče je daleko víc, troufnu si říct, možná - (Otáčí se k předsedajícímu.) paní předsedkyně, já se omlouvám, mám první desetiminutovku, nebo druhou - první, že? Pane předsedo tedy, pardon. Mám první desetiminutovku zatím, nebo druhou? (Předsedající: Ano, první desetiminutovku.) Ano, tak můžu zvolnit trošku. Dobře, děkuju. A omlouvám se za to oslovení, nevšiml jsem se, že jste se vystřídali. - Těch problémů je více. Já můžu říct třeba to, že se nezřídka stává, že když přijde člověk po výkonu trestu požádat o dávky pomoci v hmotné nouzi, pokud nemá prostředky, což nezřídka nemá, a žádá a přijde na Úřad práce požádat o příspěvek na živobytí, případně mimořádnou okamžitou pomoc - to je ta takzvaná tisícovka, která ale může být několikanásobně vyšší, anebo doplatek na bydlení, tak mu velice často - a to jsou moje vlastní zjištění, když jsem se tady tohle problematikou opravdu zabýval detailně - tak často trvá celý měsíc na to, než je mu ta dávka vyplacena. 30 dnů, protože úřady práce jsou správním orgánem, správním úřadem a v podstatě mají nějakou lhůtu, a pokud jsou zrovna v konkrétním místě úřady práce na nepojistných dávkách takzvaných jakoby zatíženy enormně, tak vyřizují v podstatě univerzální dávky až v mezních termínech, které jim zákon říká. Jenomže v případě lidí po výkonu trestu s různými riziky, které si s sebou nesou, kriminogenního chování a tak dále, je to velice citlivá věc, k opětovnému sklouznutí k trestné činnosti, je každý den v podstatě problém. A jestliže mají první dávku dostat až po 30 dnech, tak velice často právě (důrazně) to je ten faktor a to je ten důvod, proč vlastně znovu sklouznou na šikmé ploše, v uvozovkách, jak se říká, a znovu se dostanou do vězení.
Ale nechám si některá fakta, která se tady toho týkají, ještě na druhé nebo na třetí čtení, je na to ještě relativně dost času, ale chtěl jsem říct, že skutečně je třeba udělat tenhle krok, ale potom se zabývat i kroky dalšími, a to je - co se děje ve vězení a co se děje po vězení.
A tady ještě jedna poznámka. Já jsem tady interpeloval pana ministra spravedlnosti ve věci podfinancování Probační a mediační služby, dokonce jsem tady dával - a ne poprvé, dokonce už v roce 2023 - svůj pozměňovací návrh, který měl v podstatě řešit problém související s Probační a mediační službou, že jich je pořád stejný, konstantní počet, něco přes 500, tuším, nějakých 538, a neustále jim přibývají nové a nové případy. A statistiky jsou takové, že zhruba na jednoho zaměstnance Probační a mediační služby je 95 až 100 případů ročně, což samo Ministerstvo spravedlnosti - byl jsem na několika jednáních - ústy náměstků přiznává, že je to počet jakoby opravdu enormní a že tohle opravdu jako není dobře.
Když jsem podával pozměňovací návrh, aby se počet úředníků a asistentů Probační a mediační služby zvýšil, tak nebyl vyslyšen. A mě by zajímalo, jak vůbec Ministerstvo spravedlnosti právě v kontextu právě tady téhle novely trestního zákoníku uvažuje, protože na jedné straně chceme snížit počet odsouzených, chceme více alternativních trestů, a zároveň prostě vůbec nevíme, kdo vlastně bude na alternativní tresty dohlížet. A pokud chcete, aby to fungovalo tak, jak dosud, a navyšovat stávajícím úředníkům Probační a mediační služby ještě další případy, tak se obávám, že tahle služba bude velice brzy kolabovat.
V téhle problematice je řada bílých míst - jak jsem říkal, něco si nechám na druhé nebo na třetí čtení - ale na jednu věc bych chtěl upozornit. Alternativní tresty, konkrétně obecně prospěšné práce, se tady používají už hodně dlouho. A pamatuji si, že když byla tady amnestie v roce 2013m, tak kromě těch lidí, kromě zhruba 6,5 tisíce lidí, kteří byli amnestováni z nepodmíněného výkonu trestu, tak mimo jiné bylo amnestováno nějakých 12 000 - zhruba - lidí, kteří měli uloženy uloženy obecně prospěšné práce - na ně se ta amnestie taky vztahovala. A podle informací, které mám rád - a rád bych si je právě zpřesnil v dohledné době, protože si myslím, že to je dost důležité v kontextu toho, co tady projednáváme - tak odešlo v podstatě několik tisíc lidí - a já to teďka momentálně nevím přesně - byli v podstatě na hraně toho, že měli nastoupit do vězení, protože neplnili podmínky obecně prospěšných prací.
Probační a mediační služba, která měla vlastně nad výkonem alternativního trestu dohled, v podstatě již zpracovávala pro příslušný soud dokument, že by mělo dojít k přeměně alternativního trestu z důvodu jeho neplnění na nepodmíněný výkon trestu odnětí svobody. Několik tisíc lidí... Nechci teďka tady střílet od pasu, kolik to je přesně, nechám si to ověřit přímo na Probační a mediační službě pro příště. Ale pamatuji si, že už tehdy mě to šokovalo. A my v podstatě dodneška vůbec nevíme, proč to tak je. My nevíme, proč takový enormní počet lidí v podstatě jakoby tu šanci, kterou dostanou prostřednictvím alternativního trestu, nevyužívají, nevyužijí.
Padlo tady, že v dnešní době je to věc, která se týká zhruba třiceti, já si myslím, že o něco vyššího počtu lidí, kteří v podstatě tu šanci nevyužijí. Ale i s tímhletím faktem bychom měli pracovat a měla by se tahleta oblast skutečně nějakým způsobem probádat. Já si myslím, že skutečně máme informace z Probační a mediační služby, nějaké dílčí, něco z neziskových organizací, něco od akademiků, ale v podstatě pořád to má povahu nějakých kvalitativních studií, které se nedají zobecňovat, protože těch respondentů, kteří nám k tomu něco řeknou, je strašně málo. Chtělo by to opravdu nějakou buď ideálně vyčerpávající studii, ale vím, že to je asi složité, ale nějakou reprezentativní, kvantitativní studii, která by nám na spoustu otázek v téhleté oblasti dala odpověď, abychom podle toho mohli v podstatě nastavit nějaký systém efektivní pomoci tak, aby to fungovalo nejenom na začátku, kdy vlastně těch lidí do vězení budeme posílat méně, ale i pro ty, kteří nakonec tím vězením projdou, aby začali žít běžný život běžného občana bez toho, že by páchali další trestnou činnost.
To je pro mě pro dnešek všechno. Děkuji vám za pozornost.
