V těchto dnech rezonuje společností téma zlomových událostí, které se odehrály v době před sedmdesáti lety. Domnívám se, že je především nutno si v této souvislosti odpovědět na několik otázek tak, abychom mohli pochopit nejen kontext doby, ale i samotný dějinný význam a odkaz tzv. “vítězného Února”.

     První otázkou musí nepochybně být, proč vlastně k těmto událostem došlo. Únor 1948 byl, alespoň podle mého subjektivního názoru, logickým vyústěním komplexu aspektů vyplývajících z poválečné situace. Lidé si ale také většinově nepřáli návrat do strastiplných dob předválečné první republiky, její hospodářské krize a všudypřítomné sociální nespravedlnosti. Chápu však, že předválečné období je ale dnes některými pravicovými elitáři interpretováno zcela odlišně, tedy jako údobí demokracie a blahobytu. Nezlobím se za to na ně, i když opak je pravdou, bojují tím vlastně za sebe a za sociální nerovnost, ze které kapitalismus vždy efektivně těžil.

     Dozvuky největšího světového konfliktu, statisíce mrtvých a raněných Čechů a Slováků, násilně rozdělené rodiny nyní zcela bez majetku, tisíce sirotků a opuštěných dětí, poničená hospodářská a průmyslová infrastruktura, nedostatečné zásobování a mnoho jiných negativ přičítali lidé nejen německému národnímu socialismu a italskému fašismu, ale také k nim velice vstřícnému velkokapitálu a chování servilní šlechty. I z  těchto důvodů získaly ve volbách v roce 1946 Komunistická strana Československa společně s Komunistickou stranou Slovenska celých 38 % hlasů a obsadily tak 114 křesel v Národním shromáždění. Například v Tachově se ale volební zisk komunistů blížil až k 71 %, přičemž takovýchto měst a obcí bylo u nás mnohem více. 

   K tomuto volebnímu a poctivě dosaženému úspěchu došlo i přes zřetelnou a velice nekompromisní antikomunistickou propagandu, ne nepodobnou té hysterii dnešní. Občané však začínali cítit a také se oprávněně obávat, že by se vše mohlo začít vracet do zmíněných kolejí masivního předválečného vykořisťování a neakceptovatelné společenské nerovnosti a proto nejspíše došlo, v rámci jakési generální prevence, k tomu, již notoricky známému, politickému řešení s vyvrcholením „Právě se vracím z Hradu“. A nejen já, ale i mnozí odborníci na ústavní právo, se domnívám, že to bylo řešení ústavně zcela konformní, i když s některými, do té doby neznámými, prvky boje o politickou moc. 

     Co tyto události sebou následně přinesly? Únor 1948 nabídl lidem zejména novou naději, naději na nový a mnohem spravedlivější společenský řád. S tímto faktem se přirozeně nechtěly smířit nejen Spojené státy, válkou prakticky nedotčené, naopak spíše posílené, ale ani další “západní mocnosti”. Skutečná demokracie, kde svobodně rozhoduje většina, a to bez ohledu na majetkový status skupin občanů či jednotlivců, jim ostatně nevoní dodnes. Svébytnost, suverenita a emancipace zemí se v politice mezinárodního velkokapitálu nikdy také nenosila a nenosí stále, vzpomeňme z poslední doby osudy takových zemí jako jsou Irák, Libye, Sýrie aj. 

    Někdo by mohl jistě v této souvislosti namítnout, že podobnou velmocenskou rozpínavost praktikoval po válce i Sovětský svaz. To je jistě pravda, jenže SSSR byl skutečným vítězem nad hitlerovským Německem a jeho souputníky. Byl také nejvíce ze všech postižen lidskými obětmi, ale i materiálně. A nebýt jeho dost možná by ideje národního socialismu a fašismu dnes vládly celým světem.

     Drtivý podíl a mnohamilionové oběti Rudé armády při osvobozovacích bojích ve velké části Evropy byly potom také i v Československu, pro nás dnes v odstupu mnoha let možná až nepochopitelně a nesmyslně tvrdě, kompenzovány prosazováním vlastního mocenského vlivu.

    Na druhé straně, když se vrátím k samotnému Únoru, je dost dobře možné, že právě i díky těmto zlomovým událostem ve vývoji společnosti nebyla u nás později, až do dalšího neuralgického bodu naší novodobé historie, roku 1968, fyzicky přítomná sovětská vojska, pouze vojenští a političtí poradci či přidělenci. Američané měli a stále mají, přes své a mnohem nižší omezené zásluhy na celkovém vítězství ve druhé světové válce, vojenské základny doposud ještě například v Německu, ale i mnohde jinde. Dodnes tak občanům “hostitelských” zemí deklarují svojí trvalou velmocenskou nadřazenost, i když efektivně kamuflovanou spoluprácí v NATO. 

     Kdybych měl ale popsat některé chyby, které se po  “Únoru” objevily, musím nejdříve znovu zopakovat,  že tyto přímo vyplývaly z poválečně rozervané a společensky neutěšené doby. Zbytnělý strach lidově - demokratického zřízení o orientaci nově rodící se, a podotýkám většinově chtěné, republiky vyvolával v nejvyšších politických kruzích, ze kterých se šířil i na nižší úrovně řízení země, neustále nová a nová až paranoidní podezření z ohrožení, často neoprávněná a neodůvodněná, mnohdy vyvstalá i uvnitř samotné komunistické strany. Tomu poté odpovídala v mnoha případech až nehumánně koncipovaná bezpečnostní strategie s drakonickými opatřeními realizovanými různými složkami státního aparátu. 

     Jinou chybou byl zcela kontraproduktivně rozšiřovaný společenský despekt k soukromému vlastnictví, který další rozvoj k socialismu mířící společnost velice brzdil. Takovým příkladem může být uspěchaná, a v některých regionech až nadmíru necitlivá, kolektivizace venkova. Zajištění poválečného zásobování obyvatelstva a zrušení přídělového systému bylo tehdy ovšem společenským úkolem číslo jedna.

    Omezená možnost výjezdů do zahraničí také mnoho dalšímu rozvoji společnosti a kvalitě života v ní nenapomohla. Státní hranice se chránit přirozeně měla, a má se chránit i v dnešní době, ale osobně zastávám názor, že směrem „ven“ by měla být pro normálního člověka prostupná, a to i se zachováním práva každého usadit se tam, kde si jen on sám zvolí. Věřím, že by tehdy potom mnoho lidí z vychytralé propagandy nízkohodnotového kapitalismu s lacině podbízivým konzumem velice rychle procitlo samo, a to bez zbytečných donucovacích prostředků státu.

     Často se mně také občané ptají, zda by se mohla tato doba znovu opakovat. V tomto ohledu zastávám názor, že “do stejné řeky prostě vstoupit nelze”. A jak jsem již naznačil v úvodu, poválečná doba, se všemi jejími politickými specifiky a důsledky, se může zase opakovat vždy jen až po nějakém válečném konfliktu. I když světová válkat by v této době znamenala nejspíše již konečný zánik lidstva jako takového.

     Z úhlu dnešního pohledu nám tehdejší události mohou připadat minimálně necitlivé, ale nezapomínejme také, že po Únoru vygradovala studená válka. Lidé byli z titulu boje o prosazení dominance jednoho ze světových ideologických a také zcela protikladných názorů svými společnostmi sankcionováni, v některých případech zbavováni zaměstnání, svobody či dokonce života, a to na obou stranách pomyslné ideologické barikády, bez rozdílu. V poválečném Československu i ve Spojených státech. 

   O některých chybách v zemích s vlivovým působením Sovětského svazu se dnes hodně mluví, detailně se vše pitvá a rozebírá, což by bylo nepochybně správně, ovšem k objektivitě  je ale nutno „posuzovat minci vždy z obou jejích stran“. Tím chci říci, že naši takzvaní západní spojenci, tedy poválečně země s vlivovým působením USA, nesou na poválečných událostech, tedy i politických procesech a dalších dobových, dnes morálně již nepřijatelných, a s jistou mírou naivity věřím, že i neopakovatelných, excesech u nás, svůj významný a zcela nesporný podíl viny.

    A na samotný závěr, jaké znalosti o “Únoru” mají dnes mladí lidé? Jako člověk, pracující více než čtvrtstoletí ve školství, musím bohužel konstatovat, že objektivní znalosti novodobé historie jsou u mladých lidí, samozřejmě až na výjimky, velice mizivé. Mnozí z nich dokonce ani nevědí, co se u nás stalo vlastně ještě nedávno, tedy v listopadu 1989. A ti, které politické události naší země, jakousi shodou ne často se opakujících náhod, mezi hraním počítačových her a chatováním, ještě zajímají, jsou mnohdy vystaveni až obludné indoktrinaci neúplnými, zkreslenými, někdy zcela falešnými a nepodloženými informacemi . A události  “Února” roku 1948 zcela jistě nevyjímaje! Bohužel, od “sametového listopadu” je náš školský systém, který dříve generoval obrovské množství vzdělaných lidí, kteří se potom dokázali prosadit po celém světě, vystaven destruktivnímu působení elitářsko mocenských skupin, jenž ve své podstatě nemají o rozšiřování vzdělanostního obzoru všech vrstev  společnosti pražádný zájem. ‘