Čeští vlastenci "ne"máme se čeho bát

PhDr. Ing. Mgr. et Mgr. Jiří Valenta, DBA

KSČM
Plzeňský kraj
krajský zastupitel

Domnívám se, že jsem nejen levicově zaměřený, tudíž sociálně a solidaristicky orientovaný člověk, ale i životní realista se silným vlasteneckým potenciálem a tak bude moje volba v druhém kole prezidentských voleb zřejmá. Svůj hlas odevzdám raději Miloši Zemanovi a to i přesto, že angažovaný "důchodce z Vysočiny" nebyl v prvním kole mým favoritem a že ani on není rozhodně žádným "politickým svatouškem". Kompromisy je však nutno hledat nejen v osobním životě, ale jak nám zkušenosti často ukazují v životě veřejném a jeho organizaci, tedy v politice. Ve výše nastolených kritériích, zejména tedy v paradigmatu solidarity a vlastenectví, je však pro mě osoba druhého prezidentského kandidáta, Karla Schwarzenberga, vysoce nepřijatelnou figurou politické šachovnice České republiky. Nemám v úmyslu se však zde nyní proti němu široce vymezovat, sdělovat již mnohokráte vyřčené, případně pobouřeně citovat jemu nespřízněná média a osobnosti. V tomto ohledu si myslím, že každý z oprávněných voličů, který má upřímný zájem o svoji zemi, by si v těchto rozjitřených předvolebních dnech měl o aktuálním ministru zahraničí nastudovat pokud možno co nejvíce. A podle toho se potom u volební urny i zachovat. Dá se říci, že se osobně snažím sledovat Schwarzenberga velice bedlivě již delší čas. Nejen z politologického, mravního, vlasteneckého, ale i z prostého lidského hlediska. Nyní mohu, a jako levicový politik mám i povinnost, přispět svojí "troškou do mlýna". Pokusím se tedy dokreslit osobnost Schwarzenberga dvěmi, již trochu zapadlými a omšelými historiografickými epizodami, pro někoho možná zdánlivě nepodstatnými, avšak podle mého názoru nepochybně nadanými schopností doplnění konečného obrazu mozaiky. Začal bych doma, v západočeské metropoli, Plzni. Když jsem v červenci 2009 procházel kolem arciděkanského chrámu sv. Bartoloměje na centrálním plzeňském náměstí zaujal mi nad jeho vstupními dveřmi vyvěšený poutač. Jednalo se o pozvání na akci s názvem "Sousedé, přátelé, Evropané". Naivně jsem si tehdy ještě řekl: "Ano, to je v pořádku, jen více takových akcí!". Jenže jak jsem se velice podivil, když jsem později zjistil, že se jedná ve skutečnosti o 31. ročník srazu pořádaného německými katolíky, vysídlenými z českého, moravského a slovenského pohraničí, mezi kterými nechyběl například ani Berndt Posselt, neblaze proslulý šéf sudetoněmeckého landsmanschaftu. Tento člověk však, který v plzeňské Besedě a před kamerami České televize tolik "toužil po přátelství mezi oběma našimi národy", však o dva měsíce dříve v Augsburgu na sudetoněmeckém srazu vykřikoval, že "Benešovy dekrety" jsou rasistické a že požaduje pro vysídlence z Čech okamžitě domovské právo. Páně Posseltovy extrémistické antičeské názory a nereálně nastolované majetkové nároky a požadavky jsou nám všem ostatně již dlouho známy, ale fakt, že byl na této akci, mimochodem poprvé konané mimo Německo, na území naší republiky, podpořen osobní aktivistickou účastí Karla Schwarzenberga, může někoho zarazit. Mě alespoň tedy přítomnost exmininistra a později opět inaugurovaného ministra zahraničí mezi lidmi takovéhoto ražení zarazila a ohromila zcela jistě! Druhá moje zvláštní, bohužel opět dosti negativní, zkušenost s prezidentským kandidátem TOP 09, švýcarsko – českým občanem s "modrou krví", se datuje do stejného roku, jako jeho zmíněná sudetoněmecká podpora, a to konkrétně do října 2009. Kníže, který podle vlastního vyjádření, prý navazuje na Václava Havla a vlasteneckou a demokratickou tradici Tomáše G. Masaryka (?) si tehdy přišel neformálně popovídat s občany do dejvické hospody "Na slamníku", aby tak před parlamentními volbami zajistil své straně další voliče. Jejich přízeň se mj. snažil získat "vlasteneckým vtipem", o který se s vámi teď podělím. Cituji tak doslova jeho "vlasteneckou příhodu", jak ji sám tehdy uvedl. Princip šlechtického "žertu" spočíval v tom, že matka tasemnice měla vést v lůně panenské příhody rozhovor se svým synem: "Maminko, co to tady teče? To je řeka, synku. A co to kolem ní roste barevného? To je louka s květinami. A co to je kolem nás? To je les. A co to je nahoře modrého? To je nebe a mráčky. A co je to žluté, co tak krásně hřeje? To je sluníčko synáčku. A proč, když je okolo tak krásně, musíme, maminko, žít v prdeli? No, proto, že je to naše vlast, synku." Tímto svým nepodařeným a zcela nevhodným "undergroundovým" vtípkem sice možná pan Schwarzenberg navázal na filosofii Václava Havla, Ivana "Magora Jirouse" a dalších, ale na Masaryka, podle mého názoru zcela jistě nikoliv!