Dnes je nám prý „nejlépe“, ale ten zítřek možná již nepřežijeme

PhDr. Ing. Mgr. et Mgr. Jiří Valenta, DBA

KSČM
Plzeňský kraj
krajský zastupitel

„Stále platí, že posledních třiadvacet let je daleko nejšťastnější dobou v dějinách samostatného českého státu Čechů a Moravanů, a to včetně mytické doby Karla IV. Teď je Česká republika bezpečná a svobodná v maximální možné míře“. Pozoruhodný výrok, v intencích již lehce vousatého novoročního projevu Václava Klause, mohla pronést snad jen osoba významně potemnělé mysli, člověk, žijící mimo každodenní realitu a tak zcela ignorující důsledky protilidové politiky koryfejů posledních let, případně ještě nějaký ten filuta z celé armády najatých „pravicových mediálních lokajů“. Nechci však dělat autorovi uvedeného „životního moudra“ ani již pouze negativní reklamu, a proto se omezím na konstatování, že se rekrutuje opravdu z poslední zmíněné skupiny. Co ale k tomu dodat? Člověk v nízkohodnotové české společnosti ani moc nemusí otevírat oči, aby tu „nejšťastnější dobu existence národa náhodou nepřehlédl a mohl si ji radostně prožít“. Připomene se mu okamžitě sama, na každém jeho kroku. Je zřejmé, že „štěstí“ může být definováno velice rozličně, nejobecněji však bývá spojováno s naplněním základních životních potřeb. Kdo by nechtěl jíst, bydlet, disponovat kvalitním vzděláním, odpovídajícím zaměstnáním či zajistit svoji rodinu? Jenže tyto „nezbytné předpoklady štěstí“ u nás stále rychleji mizí. Země je zcela vypumpována efektivně propojenými jednotlivci pochybného ražení, přičemž její významné zdroje, s relevantními penězovody, jsou již dlouhodobě nasměrovány mimo území státu. Zejména z tohoto důvodu postihuje školství, vědu, zdravotnictví, zemědělství a prakticky všechny další strategické oblasti obrovská finanční nedostatečnost. Nejhůře jsme na tom v sociální sféře. Nezaměstnanost atakuje hranici 3/4 milionu lidí. Tento aspekt se již nedá jednoduše odbýt frází, že „lidem se prostě nechce dělat“, což je stejný argumentační nesmysl asi jako, že „tisícům českých bezdomovců se nechce bydlet“. Dlouhodobě exekutivním, tedy i zodpovědným politickým subjektům už nepomáhají ani stále nové metodiky výpočtu % nezaměstnaných, které doposud uměly reálně kritickou situaci na trhu práce alespoň opticky vylepšit. Tristním dovětkem současnosti je nově i to, že ani značná část těch „šťastnějších“ – zaměstnaných s příjmem při obživě svých rodin taktéž nevystačí. Státní dluh již dosahuje výše 1,7 bilionu korun. Splácí jej však spíše „potřebné sociální skupiny“, které jsou do „Kalouskova“ systému státních úspor vkomponovávány stále více. Nejeden nečestný zbohatlík, v terminologii panujícího „spravedlivého“ systému však „chudák podrobený rovnostářské socialistické závisti“, naopak i v průběhu hospodářské krize pokojně finančně bobtná. I zde se odráží ta aktuální „nejvyšší míra štěstí Made in Czech republic“. A jak je to s tou „historicky nejvyšší mírou bezpečnosti“? Vzhledem k tomu, že naši vojáci jsou součástí invazních a okupačních vojsk bojujících pod vlajkou světového distributora „demokracie“, spíše bych řekl, že bezpečnostní výhled ČR se za poslední léta, naopak výrazně zhoršil. Domnívám se, že již brzy budeme konfrontováni s teroristickými ataky, kterých jsme mohli být, při troše zdravého rozumu, ušetřeni. Jsem zvědavý, jak na odplatu za český podíl na „spojeneckých závazcích“ potom zareagují pozůstalí po zbytečných civilních obětech a jaká konejšící rétorická cvičení si zvolí naši „ jestřábi“. V USA se to však také museli ve jménu svého zbytnělého chtíče po cizích surovinách a bohatství naučit!