Kam až jsme to vlastně dospěli

PhDr. Ing. Mgr. et Mgr. Jiří Valenta, DBA

KSČM
Plzeňský kraj
krajský zastupitel

Kam až jsme to vlastně dospěli

Určitě nejen v souvislosti s nadcházející předvolební kampaní politických stran slýcháváme, a to zejména z nesebekritických úst povolaných a zasloužilých »osvoboditelů od socialismu a komunismu«, mnohé.

Tak nějak jsme si na tuto často lživou, často přisprostlou, platformu již zvykli, ale občas i nás, zocelené každodenním nenávistným servisem, přesahujícím ještě přijatelný rámec pravicového uvažování, vyjadřování a konání, vyděsí.

Osobně se mi to přihodilo naposledy v neděli, když jsem ve veřejnoprávní televizi vyslechl odbornou debatu o možném státním bankrotu. A to vše 20 let po ekonomickém a majetkovém převratu, který měl být jakousi startovací čarou k vzletným zítřkům všech občanů. Ano, možná pro několik málo desítek jedinců a jejich rodin se jím stal, avšak podle toho, jak dnes uvažují a hovoří přední čeští ekonomové, tak pro většinu národa zcela jistě nikoliv! Jestli totiž někdo povolaný z oblasti vrcholové ekonomiky přemýšlí o možném krachu státních financí v časovém rámci několika málo let, je to více než na výstražně zdvižený ukazovák.

Bez zajímavosti tak zcela jistě není analogie se státním bankrotem Argentiny. Kdysi bohatý stát (v 30. letech v první světové desítce nejvyspělejších zemí) provedl také a velice špatně privatizaci, která neznamenala většinou vyšší technologickou úroveň, ale spíše vytunelování národního majetku. Dle dostupných informací zbrkle privatizované státní podniky odváděly každoročně do zahraničí více než 3 mld. dolarů poté, co byly prodány za velice podezřelých podmínek, velice výhodných pro nabyvatele a maximálně nevýhodných pro stát. Privatizační výnosy byly velice rychle a populisticky rozplýtvány. Převod do soukromých rukou, obdobně jako u nás, se nejvíce dotkl plynu, energetiky, vody, telekomunikací, ale i železnic a aerolinií. Automobilový průmysl byl nadstandardně zvýhodněn různými daňovými úlevami a silnou protekcí ze strany státu. Nutné související ekonomické reformy byly odbyty a provedeny nekvalifikovaně. Není potom divu, že neúnosně rostlo státní zadlužení, od počátku do konce devadesátých let stouplo na dvojnásobek, roční úroky z dluhu z 2,9 mld. na 8,2 mld. dolarů.

Domnívám se, že v současnosti je naše republika při až zarážejících učebnicových podobnostech v půli své destruující cesty, slovy Topolánka řečeno: »Na půli cesty do pekel.«

Když se totiž opět vrátíme ke zmíněné Argentině, tak zjistíme, že ještě než došlo k tragickému ekonomickému sesuvu s obrovskými sociálními důsledky pro nižší a střední příjmové vrstvy, pokusila se vládnoucí garnitura zastřít ekonomické problémy neúspěšnou invazí na Falklandské ostrovy a posléze i tiskem nových, nekrytých bankovek. Inflace dosáhla téměř pět tisíc procent.

Terčem kritiky byly i velice úzké a propletené vztahy představitelů argentinského státu a velkopodnikatelů, ať již místních či zahraničních.

Suma sumárum: I naše vojska stále častěji vyjíždějí do okolního světa plnit Západem zadané »mírové mise«, jinak řečeno bojové operace s obrovskými výdaji. Výsledkem bývají především vlastně »jen« morální odsudky slušnější části planety a výrazné ekonomické odpisy, které by šlo použít určitě vhodněji. O válečných nehumánních dopadech na civilní obyvatelstvo napadených a okupovaných zemí ani nemluvě.

I mnozí naši postrevoluční představitelé státu nemohou zapřít (a někteří už ani ve svém osobním propadu do arogance moci to nezapírají a ostentativně a bezostyšně se veřejnosti chlubí), že jejich pupeční šňůra končí u velkokapitálu. Bez jakéhokoliv ohledu na vlastní občany.

Domnívám se, že v tomto dokonale přiléhavém srovnávání již není třeba dále pokračovat. Pozorný a společensky vnímavý čtenář by si nejen z těchto pár řádek, ale zejména z každodenních vnějších podnětů, měl uvědomit, v jak závažné ekonomické, ale i sociální situaci se náš stát v současné době nachází. A podle toho se také i v letošním volebním roce orientovat a zařídit. Doufejme, že snad ještě není příliš pozdě!

Jiří Valenta