Celá „zásluha“ o zbudování zcela zjevně předraženého, a podle mého subjektivního názoru extrémně nevkusného, „uměleckého díla“ ovšem spočívala pouze v tom, že jsem jako jediný, při jednání Zastupitelstva města Plzně, ozřejmil přítomným kolegům, zástupcům médií i veřejnosti postoj, který dnes zastává významná část obyvatel ČR, tedy nejen u nás v Plzni. Například i to, že náš exprezident měl neopomenutelný podíl nejen na rozvrácení „Masarykova“ společného státu, ale také na rozpolcení národní soudržnosti a následné ztrátě identity české společnosti, o které sám vždy tak blahosklonně kázal. V mém nedlouhém, ale emotivně laděném, vystoupení ani tak nešlo o hodnocení politické anabáze Václava Havla, ale spíše o to připomenout, že občanům již nyní spíše vadí narůstající projevy kultu jeho osobnosti, za které on sám již přirozeně nemůže.

     Bylo třeba zdůraznit, že pro českou společnost je velkým nebezpečím sofistikovaná, rozsáhle metastázující posthavlovská komunita. Příslušníci této, a nedá mi, abych nenapsal „sekty“, často infiltrovaní do mainstreamových médií, se rychle naučili z disidentovy „revoluční glorioly“ bezskrupulózně a hlavně efektivně těžit.  A tak není divu, že dnes v době, kdy konečně snímáme z očí „růžové brýle opatřené silnými dioptrickými skly“ soustavně nalhávané Havlovy vize blahobytu, se někteří začínají obávat o své, klientelistickým způsobem nabyté, lukrativní posty. V jednotě s nikoliv početně bezvýznamnou skupinou obyvatel naší země se domnívám, že se tito lidé musí obávat naprosto oprávněně!  

     Do patologického procesu vzniku a posilování kultu osobnosti, jenž ve své, doufejme již finální, fázi stále zahlcuje naše obce masivní nadprodukcí vzpomínkových artefaktů, „umělecká sedátka z dílny Havlova kamaráda “ z tohoto nevyjímaje, jsem tedy musel v Plzni svým zastupitelským vystoupením zasáhnout, v zájmu zachování nutné objektivity, i já.

     A nastala „pravá mela“! „Komunista by chtěl spíše raději památníky Gottwalda a dalších komunistických vrahů!“ Etablovaní demagogové pravicových partají se ihned začali předhánět s oslavnými chvalozpěvy na epochu „svobody“, kterou prý započal a rozvinul „sám jejich Václav“. O faktu, že Havel tuto nadějnou etapu vývoje socialistické společnosti všem poctivým a dělným lidem spíše spoluodcizil a posléze i poničil, se ale komunikovat přísně zapovídá! Takzvaní „pravdoláskaři“ se přece dnes mají dobře, z čehož by mělo logicky vyplývat, že oni jediní mohou také „kázat čistou pravdu“, neboť právě jen oni mohou být z titulu „svých prokazatelných zásluh o svobodu národa“ skutečnými demokraty! Ostatní by měli mlčet, nebo dostanou viditelnou nálepku, jakýsi novodobý kádrový cejch!

     Hlasování o kultovní lavičce dopadlo „dle očekávání“. Třicet zastupitelů, z celkového počtu čtyřicet sedm, bylo pro, dva proti, sociální demokrat, kterému vadila vysoká pořizovací cena a komunista Valenta, kterému získané „Kainovo znamení“ zase tolik nevadí.  Samo o sobě již absurdní divadlo, ale proč hned „na druhou“? To z důvodu, když se zastupitel, bývalý chartista, který byl léta Havlovi „k ruce“, nebo zastupitelka, dříve dlouhodobě shánějící obživu v dresu kmotrovské ODS v Plzni, nyní vyjádřili, že kdybych já prý nevystoupil, určitě by lavičku „svého idolu“ zde nechtěli. K tomuto předvolebnímu pokrytectví nelze nic dodat!