V současnosti přichází do poslanecké sněmovny vládní novela zákona o poštovních službách. Předkladatel, ministerstvo vnitra, sice uvádí, že mu nyní jde primárně o financování tzv. čisté ztráty České pošty (ČP), jednoho z posledních státních podniků, ale ve skutečnosti možná již "hoří boj" o samotný osud více než 3200 poštovních poboček a přirozeně i desetitisíců poštovních zaměstnanců. Naše pošta je totiž v současnosti největším státním zaměstnavatelem.

    Ve hře o způsob financování bylo navrženo několik variant. Od způsobu financování, z logiky věci vždy prodělečné, univerzální služby, zjednodušeně tedy samotného doručování dopisů, prostřednictvím tzv. kompenzačního fondu, až po stav, kdy stamilionové prodělky ČP bude kompletně hradit stát, a to z příslušné kapitoly svého rozpočtu.

    Abych čtenáři, jako ustanovený sněmovní zpravodaj tohoto návrhu zákona, osvětlil samotný princip tvorby kompenzačního fondu, měl bych předeslat, že se jedná o zcela dysfunkční ekonomický nástroj, do kterého je sama ČP nucena alokovat, podle mého názoru zcela nespravedlivě, kolem 75% finančních prostředků. Zbytek by měli potom doplácet další relevantní hráči na poštovním trhu, přičemž nikdo z nich však z rozličných důvodů sem platit nechce. Kompenzační fond však nefunguje dobře ani jinde. V Evropě je proto využíván jen v Estonsku, na Kypru, Slovensku a v kombinované formě ještě v Itálii.

    Jedinou reálně akceptovatelnou alternativou kompenzačního fondu je, za předpokladu, že budeme chtít udržet aktuální pokrytí, dosažitelnost a také kvalitu poštovních služeb, mám na mysli tedy opět těch ztrátových, neboť ty výdělečné jsou dávno již zabezpečovány soukromými subjekty, plná úhrada státem. Snad trochu naivně se také domnívám, že přijetím takovéhoto způsobu financování lze alespoň částečně odvrátit nutkání k privatizaci. A právě takové snahy tady byly a jsou i na "pořadu dne", přičemž tak hrozba živelného zdražování základních poštovních služeb, a také přirozeně ohrožení jejich kvality, nad námi stále visí jako "Damoklův meč". V tomto smyslu ale "bolí" již i "pouhý" rozprodej obrovského poštovního majetku, mám na mysli, především nemovitostí, které ministerstvo vnitra již bohužel, a k velké škodě českých občanů, nastartovalo.

    Moje úvaha však také vychází i z další podpůrné premisy: "Kdo objednává, ať také platí". A v našem případě objednává stát, který se doposud nepodařilo pravicovým silám zcela rozložit, i když jejich úsilí je neutuchající, a snad až "neobdivuhodně" vytrvalé.

    Pikantností se stala ostrá názorová roztržka mezi ministrem financí Babišem a ministerstvem vnitra, která disponovala dostatečným potenciálem celý proces, sice nesměle a pozvolna, ale přece alespoň částečně, směřující k rekonfiguraci způsobu nedostatečného financování ČP, zablokovat.

    Andrej Babiš tvrdil, že ČP generuje zisk a disponuje řadou dalších rezerv, a proto by již neměla dostávat peníze ze státního rozpočtu, a to alespoň pro letošní rok. V jeho proklamaci spatřuji minimálně pokus o cílené nabourání budoucí ekonomické kondice a také obtížně kamuflovanou touhu po následné, částečné či úplné, privatizaci tohoto státního podniku.

    Babišův "výklad pravdy" však tvoří pouhou polovinou ekonomické reality, ostatně jako téměř vždy. Tu její druhou, pomyslnou část však ilustrují také nesporná fakta. ČP totiž klesl loni zisk před zdaněním o plnou pětinu a také tržby se snížily o půl miliardy. Hospodářský výsledek se zde však snižuje již od roku 2012 a je způsobován poklesem objemu přepravovaných listovních zakázek. ČP se snažila tuto ztrátu nahradit komerčními službami, ale díky tomu tak přicházela o zdroje nutné pro investice do poštovní sítě a na zaměstnance. I ekonomický laik tak chápe, že zásadní změna financování ČP je více než potřebná.

    Nakonec však, naštěstí pro občany, došlo v koaliční vládě alespoň k malému záblesku racionality a následně i k jistému názorovému kompromisu, a to mezi ČSSD a hnutím ANO. Výsledkem, který bude muset ještě na závěr celého legislativního procesu potvrdit sněmovna, bude nejspíše to, že ČP budou státem kompenzovány náklady na základní poštovní služby pro letošní rok do maximální výše 700, pro rok příští do 600 a od roku 2017 se bude jednat již o částku jen do 500 milionů Kč. Jedná se, podle mého názoru, o krok v dlouhodobém výhledu sice provizorní, avšak přesto s jistou stabilizační silou. Nic to však ale nemění na tom, že musíme ČP, a její osud, trvale a bedlivě sledovat, neboť bychom mohli o ní velice rychle a také velice snadno přijít!