„Jednání ´normandské čtyřky v Minsku stavějí naroveň s Mnichovem ´znalci´, mající o dějinách chabé ponětí,“ upozorňuje autorka právě vydané knihy Grjaznyje vojny buržuinov. Anebo komando provokatérů, razících cestu cíli, jejž shrnul lakonicky už poslední šéf sovětské rozvědky Leonid Šebaršin: „Západ od Ruska potřebuje jedno jediné – aby nebylo.“

Pro síly, které mu jdou po krku – zvenčí i zevnitř – je ovšem „chatrná znalost dějin vesměs i poznávacím znamením“. Zatímco představitele  Československa vpustili v Mnichově do sálu až poté, co jim odstoupení Sudet Hitlerovi nadiktovaly i podpisy britského a francouzského premiéram, „Porošenko byl zcela rovnoprávným účastníkem minského summitu“.

Prahu v Mnichově postavili před fait accompli. Řádně zvolená hlava státu musela do emigrace už pár dní po něm. Dnešní ukrajinské vedení vypadlo z kloaky ozbrojeného převratu. Žádný azyl nehledá a ani nemusí. Tím arogantněji dává najevo, že s minskými dohodami naloží, jak se mu zlíbí.

Například slovy premiéra Jaceňuka, že hodlá „obnovit svou neomezenou  moc nad Doněckem a Luhanskem, které jsou momentálně pod kontrolou Ruskem řízených teroristů“. Či ministra zahraničí Klimkina, že „jakékoli kroky ve vztahu  k takzvané amnestii se budou realizovat podle zákona, který byl na pořadu ve Verchovné radě“. A amnestie tak „nepřipadá v úvahu vůči nikomu“, o kom sám Kyjev arbitrárně usoudí, že se „dopustil zločinů proti lidskosti“.

Těch má však na svědomí mraky právě sám kyjevský establishment, který si z hromad mrtvol vystavěl už schodiště k moci. Sahají od brutálních kanonád na vlastní spoluobčany - až k jejich hromadnému autodafé  v Oděse či Mariupolu. Do emigrace musel řádně zvolený prezident Janukovyč. Ten azyl našel v Rusku. Před terorem, pyšným na nacistický rodokmen – a sponzorovaným i dirigovaným právě z končin, kde se z Putina neštítí dělat „nového Hitlera“ i jistá Hillary, žhavá kandidátka příštích prezidentských voleb.  

Mohl si kdokoli z československých činitelů dovolit byť náznak výhružek, jimiž dnes jihovýchod své země bombarduje Kyjev? Jediné kritické slovo o henleinovské iredentě, terorizující českou populaci – a vraždící zaměstnance státní moci? Vzešla z demokratických voleb - a ne z ozbrojeného převratu, vyprovokovaného a řízeného cizími mocnostmi. Verze, jež staví Minsk naroveň Mnichovu, jsou pinocchiovskou habaďůrou. Od A až do Z.  

Reálné paralely míří přesně opačným směrem. Hitler si varování svých generálů, že pokud spojenci své závazky vůči Československu dodrží, Německu hrozí debakl, troufl ignorovat právě proto, že mu od západních spojenců ČSR nic nehrozilo zhola nic. Už Mnichovem ho ti „demokrati“ naopak „doslova strkali směrem k sovětským hranicím“. Tu oporu právem cítil i v jejich mdlé reakci na okupaci zbytku našeho území už půl roku nato.

„Třetí říši“ tu přitom spadl do klína i „jeden z nejlepších vojensko-průmyslových komplexů Evropy“. Jen „samy závody firmy Škoda vyrobily od okupace do 1. září 1939 (začátku Druhé světové) téměř tolik zbraní, jako celý průmysl Velké Británie“. Právě z bran Škodovky vyjel i každý třetí tank, jimiž „Třetí říše“ napadla Sovětský svaz. Před Mnichovem měly  Británie a Francie dohromady vojensky nad Německem navrch. „Největší vojenskou velmocí se stalo teprve po anexi Sudet a následném pohlcení zbytku země.“

„Appeasement“ 30. let žene ty, kdo jeho memento obrací z nohou na uši, do kouta i řadou tutlaných, o to však pikantnějších epizod. Drtí tak na prach i  sprosťárny, svalující vinu za válku na sovětsko-německou smlouvu o neútočení. Ta byla podepsána až 23. srpna 1939 – téměř rok po Mnichově. V situaci, kdy jeho „demokratičtí“ komplici dali najevo, že o kolektivní bezpečnost spolu s Moskvou nestojí. Londýn i Varšava přitom s Berlínem dohody, téměř shodné názvem i textací, uzavřely už o několik let dřív.

Chamberlain pak zašel ještě dál. Už den poté, co nás samé v Mnichově odepsal, totiž z Hitlera vydyndal i další britsko-německou deklaraci. Obě země se jí zavázaly, že teď už se cestou „vzájemných konzultací“ bude řešit úplně – kdežto válčit proti sobě nebudou za žádných okolností. Paříž to zopakovala v bleděmodrém 6. prosince 1938.

Humbuk, jenž z války  viní „pakt Ribbentrop-Molotov“, podepsaný až mnohem později – a tvář v tvář očividně protisovětskému  „appeasementu“ – je z rekordů donebevolajícího farizejství. Už v Mnichově totiž „Západ udělal vše pro to, aby se Hitler posunul co možná k sovětským hranicím“. A „další obětí ´Třetí říše´ s tak stal Sovětský svaz“.

Mnichov 1938 zapadal do „mechanismu rozpoutání války“. Minsk 2015 je naopak krokem k „ukončení vnitroukrajinského konfliktu“. Všechny „paralely“, vykládající to jinak, nejsou jen „totálně nekorektní“. Jde totiž přímo o „provokace“, inscenované dnešními „dědici mnichovského diktátu“. Jejich nové „agrese proti Rusku“.

Hegelova „lest dějin“ – pokračuje doktorka politických věd - bývá trestem za lehkomyslný přístup k lekcím, které historie už vydala. Na Ukrajině to stihlo memento, jehož tragický rámec nemá srovnání: „Politiku appeasementu dnes uplatňují USA a EU vůči Kyjevu. K jakým povede následkům, není nijak těžké predikovat. Nedopustit, aby se ten scénář opakoval, je naším rozhodujícím úkolem.“

Dohody, uzavřené v Minsku, „nabízejí cestu k mírovému řešení“. Sebemenší „záruky, že je ukrajinské vedení a jeho zaoceánský principál hodlají realizovat, však neexistují“. Ať už jsou taktické kalkulace zúčastněných politiků jakékoli, nesmí to negovat „strategický cíl minského summitu – omezit agresi, kosící životy stovek a tisíců lidí“.

„Zablokovat západní agresi proti ruskému světu, vedenou rukama ukrajinského establishmentu. Vítězstvím bude, podaří-li se tu agresi zastavit.  Nesporným vítězem budou Ukrajina i Rusko a celá Evropa. Právě takové východisko však do scénáře Washingtonu nezapadá. K míru, jakkoli moc bychom si ho přáli, je tak ještě daleko.“

Nezbývá proto, než „posilovat vlastní obranyschopnost, rozvíjet ekonomiku, formovat spravedlivý sociální systém. To vše je zárukou síly Ruska nejen coby účastníka jednání, ale i garanta míru a bezpečnosti v Evropě.“