Halifax patřil k elitě, co hrdý Albion zavlekla až k mnichovskému diktátu. Morální křivici zněla Wellesova slova nadmíru sympaticky: „Rozpadne-li se německá vojenská mašinérie teď, spatří spojenci v roce 1943 či 1944 Rudou armádu pronásledovat Němce daleko na Západě. Takové rozšíření bolševismu by na americké veřejné mínění mělo nepříznivý dopad, nemluvě o tom, že naruší evropskou rekonstrukci.“

„Ve snaze zadržet postup Rudé armády do Evropy“ – vrací nás za kulisy Jurij Rubcov – „sahali anglo-američtí spojenci i ke krajně nedůstojným  krokům, včetně separátních jednání s nacisty. Jeden z posledních pokusů podnikli v březnu-dubnu 1945, kdy šéf rezidentury Úřadu strategických služeb (OSS) A. Dulles prostřednictvím velitele vojsk SS a policejních sil v severní Itálii obergruppenführera SS K. Wolffa vyjednával s  hitlerovským vedením.“ Tématem byla „kapitulace německých vojsk západním spojencům v severní Itálii a v případě úspěchu – na celé západní frontě. Americká rozvědka tomu dala kódové označení ´Sunrise´ (´Východ slunce´).“

Verze, že Wolff jednal na vlastní pěst, trapně mlží. „Zastupoval vedení reichu. Mandát vejít ve styk s představiteli západních mocností a dosáhnout příměří na západní a italské frontě dostal 6. února od Hitlera osobně. Operaci řídil úřad reichsführera SS H. Himmlera.“    

„Velení wehrmachtu tím zabíjelo ne dva, ale hned tři zajíce jednou ranou: vnášelo rozkol do antihitlerovské koalice a kalkulovalo dokonce s válkou, vedenou později proti SSSR společně se západními spojenci, zadržovalo útok na západní frontě a přeskupovalo nejbojeschopnější jednotky, stahované odtud a z italské fronty, na východ proti Rudé armádě.“

„Dohody, uzavřené mezi SSSR, USA a Velkou Británií a představující sám základ jejich spojenectví, přitom vedení separátních jednání, utajených před jinými partnery antihitlerovské koalice, přímo zakazovaly.“ Například sovětsko-britská spojenecká smlouva z 26. května 1942 obsahovala závazek „neúčastnit se žádných rozhovorů s hitlerovskou vládou…nevést jednání či neuzavírat příměří nebo mírovou smlouvu s Německem či s kterýmkoli jiným státem, spjatým s ním v agresívních krocích v Evropě, jinak než po vzájemné dohodě“.

„Nešlo však jen o porušení spojeneckých závazků. Anglo-američtí spojenci nevylučovali ani využití zajatých vojáků wehrmachtu proti Rudé armádě a, jak to potvrdily události posledního měsíce války, podnikali v tomto směru i přímé přípravy. V takovém případě by kapitulace německých vojsk na Západě válečný potenciál sil, stojících proti sovětským vojskům, rázem zvýšila.“

„8. března se Dulles a Wolff poprvé setkali v konspirativním bytě OSS v Curychu. Podmínky dohody, navržené vysoce postaveným esesákem, zněly následovně: anglo-americká vojska upustí od útoku na italské frontě, vojenské operace tu budou ukončeny a německá vojska pak frontovou linii evakuují. Dulles s tím, že tyto požadavky mohou být základem jednání,   vyjádřil souhlas. K účastníkům konspirativních setkání se brzy připojil generálmajor britské armády, velící rozvědce při štábu spojeneckých vojsk v Itálii. Za jeho účasti proběhla nová schůzka ve švýcarském městě Ascona.“  

„Wolff na jejím základě do Berlína referoval o sílící šanci na rozkol mezi západními spojenci a SSSR. Odpověď, již na to dostal, doporučovala jednání  protahovat, jak to jen půjde. Právě díky tomu se německému velení podařilo nejenom oddálit počátek ofenzívy anglo-amerických vojsk v Itálii, ale přesunout i značnou část svých vojsk, včetně 6. tankové armády SS, na východní frontu a zapojit ji do protiúderu, vedenému proti 3. ukrajinskému frontu v oblasti jezera Balaton.“

„Třebaže jednání probíhala v režimu maximálního utajení, spojenci brali v úvahu i to, že může dojít k úniku informací, a několik dní po jejich zahájení sovětskou stranu letmo informovali, že se polní maršál A. Kesselring, vrchní velitel německých vojsk v Itálii, dostavil posoudit podmínky kapitulace. Žádost lidového komisaře zahraničních věcí V. M. Molotova, aby se jednání mohli zúčastnit sovětští představitelé, byla zamítnuta. Kontakty s Wolffem mezitím pokračovaly dál. Sovětské vedení jejich náplň znalo z několika spolehlivých zdrojů, především od Kima Philbyho – člena ´cambridgské pětky´, náměstka náčelníka Secret Intelligence Service. Poté, co si Moskva ověřila, že to spojenci hrají na dvě strany, podnikla tvrdou politicko-diplomatickou demarši.“

Sovětská vláda – prohlásil V. M. Molotov 22. března – spatřuje v zahájení separátních jednání „nikoli jakési nedorozumění, nýbrž cosi horšího“. Poté, co jejich vedení popřela i korespondence F. D. Roosevelta, reagoval ostře formulovaným telegramem Stalin: „Tvrdíte, že se žádná jednání ještě nekonala. Třeba předpokládat, že jste nebyl informován úplně. Pokud jde o mé vojenské kolegy, ti na základě údajů, jimiž disponují, nemají pochyb, že jednání proběhla a vyústila v dohody s Němci, v jejichž důsledku maršál Kesselring souhlasil s tím, že frontu otevře a propustí anglo-americká vojska na východ, za což mu anglo-americkou stranou bylo přislíbeno zmírnění  podmínek příměří pro Němce.

Soudím, že mí kolegové nejsou daleko od pravdy. V opačném případě by totiž fakt, že z anglo-americké strany byla možnost, aby se představitelé sovětského velení zúčastnili jednání s Němci v Bernu, zamítnuta, postrádal logiku…Chápu určité plusy, jež z těchto separátních jednání v Bernu či kdesi jinde plynou pro anglo-americká vojska, získávající jimi možnost pronikat do hloubi Německa, aniž jim Němci kladou jakýkoli odpor, proč to však bylo třeba skrývat před Ruskem, jež o tom svými spojenci nebylo vyrozuměno? Dopadá to tak, že Německo válku na západní frontě proti Anglii a Americe v danou chvíli zastavilo. Zároveň ovšem pokračuje ve válce s Ruskem – spojencem Anglie a USA. Taková situace k zachování a upevnění důvěry mezi našimi zeměmi přirozeně nikterak přispět nemůže.“ 

„Roosevelt se ve svém zpětném poselství pokoušel Stalina znovu přesvědčit, že ve Švýcarsku k žádným jednáním nedošlo. Záměrně vyslovil i předpoklad, že Stalin využívá ´německých zdrojů´, které se ´mezi námi snaží úporně vyvolat nesoulad, aby se určitou měrou vyhnuly odpovědnosti za válečné zločiny, jichž se dopustily. Bylo-li Wolffovým cílem právě to, pak Vaše poselství dokládá, že se mu jistého úspěchu dosáhnout podařilo.´ To, že by se ve Švýcarsku vedly jakékoli rozhovory o kapitulaci Kesselringových vojsk v Itálii, popřel i telegram, který Stalinovi adresoval  W. Churchill.“

„Hlava sovětského státu zaslala americkému prezidentovi ještě jedno poselství, v němž svůj pohled na to, co si vůči sobě smí dovolit spojenci, vyjádřila pregnantně: ´My, Rusové´ - napsal mu – ´máme za to, že za nynější situace na frontách, kdy nepřítel stojí před nevyhnutelnou kapitulací, musí být při každém setkání jednoho ze spojenců za účelem jednání o kapitulaci zajištěna účast zástupců ostatních spojenců. Rozhodně je to naprosto nutné, když se spojenec účasti na takovém jednání domáhá. Američané i Angličané se na to dívají jinak a pokládají ruské stanovisko za nesprávné. A na základě toho odmítli Rusům právo účastnit se jednání s Němci ve Švýcarsku. Již jsem Vám napsal a nepovažuji za zbytečné to opakovat, že by Rusové v podobné situaci v žádném případě neodepřeli Američanům a Angličanům právo účastnit se takových jednání. Nadále považuji ruské stanovisko za jediné správné, protože vylučuje jakoukoli možnost vzájemného podezřívání a znemožňuje nepříteli zasévat mezi nás nedůvěru.“

„12. dubna, pár hodin před svou smrtí, podepsal Roosevelt poslední ze svých poselství Stalinovi: ´Děkuji Vám za otevřené objasnění sovětského stanoviska k bernskému incidentu, který, jak se zdá, již zapadl v minulosti, aniž splnil nějaký užitečný účel.“

Jeden však nakonec přece: „V důsledku sovětské demarše se ofenzíva spojeneckých vojsk na italské frontě znovu rozběhla. Jednání s Wolffem skončila, Dulles byl vyrozuměn, že spojenci kvůli výhradám Sovětského svazu kapitulaci, i když od Němců obdrží její návrh,  v jednostranné poloze akceptovat nemohou.“