Zato ti, na koho padlo stigma pachatelů a skončili pod kulkami zásahových jednotek, budili dojem krajně neprofesionální, píše někdejší Reaganův náměstek ministra financí a šéfprojektant reaganomiky.
Oficiální verzi cupuje i za řadu dalších nesrovnalostí:
„Muslimští teroristé jsou obvykle připraveni zemřít; dva profesionálové, kteří udeřili na Charlie Hebdo, se však pokoušeli uniknout.“ Na „jejich totožnost prý úřady přišly díky občanským průkazům v autě, jímž po útoku chtěli pláchnout. Tak školácká chyba však s útokem, vedeným velmi profesionálně, nejde dohromady.“ A „připomíná ony nijak nepoškozené pasy, co se jako zázrakem našly v ruinách dvou věží Světového obchodního centra a z nichž se pak vyvozovala totožnost domnělých únosců z 11. září 2001.“
Tentokrát oficiální verzi odporuje i „svědectví třetího muže, označeného za podezřelého, Hamyda Mourada, údajného řidiče obou atentátníků“. Ten se totiž - jen co zaznamenal, že po něm bylo vyhlášeno pátrání – „na ochranu před bezpečnostními silami, jejichž rukou mu jako teroristovi hrozila smrt, přihlásil na policii sám“. „Úřady teď budou muset vysvětlit, jak to, že šláply-li vedle v případě Mourada, u bratrů Kouachiových je jejich verze v pořádku.“
Je i tu „další záhada, hádankou, již berou presstituční média obloukem“. A sice „údajná sebevražda vysokého důstojníka francouzské justiční policie, hrajícího ve vyšetřování Charlie Hebdo důležitou roli“. Helric Fredou si „měl sáhnout na život 7. či 8. ledna (média uvádějí obě data) o půlnoci, právě když o výsledcích šetření psal zprávu“. „Presstituce“ se předhání v historkách, líčících jeho „deprese“ a „vyhoření“. O tom, co ve Fredouově zprávě stojí – či zda snad opravdu záhadně zmizela - však unisono mlčí. Vyvolává to tím větší otazníky, že „úmrtí s následky, v nichž něco nehraje, se na deprese a vyhoření svádějí už jako na běžícím pásu“.
A tak „jsme znovu svědky toho, jak tisk i televizní média Spojených států vstoupily do služeb ministerstva propagandy Washingtonu“. A „místo aby se pustily do investigativního vyšetřování, tak jenom papouškují vládní verzi, která je pofidérní“.
Logice se příčí i další paradox: „Proč by muslimy měly karikatury v pařížském magazínu rozzuřit víc, než statisíce muslimů, povražděných za minulých 14 let v sedmi zemí Washingtonem a jeho vazaly z Francie a NATO?“ Proč by tu produkci raději „jednoduše nezažalovali za šíření nenávisti?“
„Jak by dopadl evropský magazín, troufající se satirou ve stylu, jakou se Charlie Hebdo trefoval do muslimů, obouvat do Židů?“ Žaloba, domáhající se stejného postihu, jako za sebemenší projev antisemitismu, by muslimským komunitám nesla jen čistý zisk. „Vraždění ale nahrává výlučně jejich démonizaci“ – a tím i „válkám, jež proti muslimským zemím vede Washington“.
„Pokud by za útok na Charlie Hebdo nesli odpovědnost muslimové, co by tím získali? Zhola nic. Útok, který se jim připisuje, skrečoval francouzské i evropské sympatie a podporu Palestině i odpor, kladený Evropou dalším válkám Spojených států proti muslimům. Francie krátce těsně předtím hlasovala v OSN s Palestinou a proti stanovisku USA a Izraele. Francouzská zahraniční politika demonstrovala svou rostoucí nezávislost nedávným prohlášením francouzského prezidenta, že ekonomické sankce proti Rusku je načase zrušit.“
„Nezávislost, již si Francie v zahraniční politice troufla projevit, překročila mez. Útok na Charlie Hebdo ji má postavit do latě a vrátit pod washingtonskou kuratelu.“
„Leckdo namítne, že muslimové jsou na to, aby se klidně střelili i do vlastní hlavy, hloupí víc než dost. Jak se však ta domnělá hloupost slučuje s profesionálními údery, které prý spáchali 11. září 2001 a v Charlie Hebdo?“
„Máme-li věřit oficiální verzi, 11. září napadlo Spojené státy 19 muslimů, hlavně Saúdů, jimž žádná vláda ani tajná služba nepomáhala.“ A úplně sami tak „přelstili nejen 16 zpravodajských agentur, Radu národní bezpečnosti, Dicka Cheneyho a všechny neokonzervativce ve vysokých postech, ale i zpravodajské služby NATO a izraelský Mossad“.
„Jak mohou lidé schopní a inteligentní natolik, že jsou s to úderem, nemajícím obdoby v celých dějinách, zahanbit levou zadní údajnou supervelmoc, být zároveň tak hloupí, že se v situaci, kdy Francii mohli hnát do úzkých justiční cestou, střelí do hlavy sami?“
„Verze kolem Charlie Hebdo jednoduše neobstojí. Leckdo z těch, kdo se má za experta, bude tvrdit, že ve Francii by atak pod falešnou vlajkou, nekoordinovaný s francouzskou špionáží, neměl šanci. K tomu podotknu, že je téměř jisté, že větší moc, než i sám francouzský prezident, má nad francouzskou špionáží CIA“.
„Dokladem je Operace Gladio.“ Série „bombových útoků na evropské ženy a děti, připisované komunistům, inscenované však CIA a italskou tajnou službou“. Že za terorem, „majícím komunisty obrat o hlasy voličů“, stojí právě tyto síly, „neměla tušení ani většina členů italské vlády“.
„Dezinformace Američanů dosáhla žalostného stupně. O operacích pod falešnou vlajkou jsou celé dějiny. Pro Američany jsou to však, ač o nich existují nepochybné důkazy, jen ´konspirační teorie´.“
Což jenom znovu „potvrzuje, že vymývat důvěřivým Američanům mozky“ – a „brát jim tak schopnost dobrat se pravdy“ – se „vládě daří i nadále“.
„V žebříčku národů, zbavených svéprávnosti, jsou Američané jednička.“
„Kdo ale potom osvobodí je?“
Charlie Hebdo — Paul Craig Roberts
