Své retro, k němuž je nahluchlá i česká nomenklatura Velkého bratra, graduje  v článku, nazvaném Jak tu záplavu uprchlíků zastavit:   

„Prezident Jacques Chirac a premiér Dominique de Villepin tehdy George Bushe varovali, že nevyprovokovaná agrese proti Iráku destabilizuje Střední východ a vystaví nevýslovným hrozbám i Evropu“.  

Amerika pak přejmenovávala i hranolky – z „French Fries“ („francouzských smažených“) na „Freedom Fries“ („hranolky svobody“). Ne a ne ovšem dát ani na varování Saddáma Husajna, že si koleduje o „Pramáti všech bitev“ a „bránu do pekla“.

„Tím, kdo měl naprostou pravdu, bylo francouzské vedení a Saddám.“  Doklady jsou hned dva: „vlny zoufalých běženců ze Středního východu, zaplavující Evropu“ - a „rozzuření běsi ´Islámského státu´“.

„Bushova administrativa si, za izraelského aplausu, vzala roku 2006 do hlavy, že napadne Sýrii a v Libanonu zdecimuje Hizballáh. Bush se tehdy kasal před Tony Blairem, že Spojené státy zaútočí i na Pákistán. Invaze do Sýrie se nekonala proto, že pár inteligentních lidí postavilo Washington před otázku,  koho pak v Sýrii dosadí k moci. Jedinou alternativou Asadova režimu tu totiž bylo ilegální Muslimské bratrstvo. Washington nechtěl mít s politickým islámem nic společného, a invazi proto odložil.“

„Jenomže Saúdové si za ´bratrstvo´ vytvořili náhražku: ranec krvelačných  fanatiků džihádu pod tuctem různých názvů, takzvaný Islámský stát, neboli IS. A ty vypustili proti Asadovu režimu v Damašku s Íránem za zády,  někdejšímu spojenci Spojených států.“

„Džihádisty vyzbrojily, nasměrovaly a vycvičily Spojené státy, Británie a Francie v Libanonu a Jordánsku. Financovala je Saúdská Arábie a Spojené arabské emiráty – pod striktní podmínkou, že samo saúdské království nechají na pokoji.“

„Nenávist mezi sunnitskými a šíitskými muslimy rozžehly americkié týmy psychologické války.“ V duchu „taktiky ´Divide et impera´, jež se tak osvědčila v Iráku“.

Pár let „nato vypukla v Sýrii bouře a po čtyřech letech městské války ji změnila v trosky. Z 22,8 miliónu Syřanů je 9,5 miliónu běženci: 6,5 miliónu uvnitř země a 3 milióny těch, co prchli do Turecka, Libanonu a Jordánska.“

„Teď vlna převážně syrských uprchlíků vyrušuje Evropu. Většina z nich to bere do Země zaslíbené v Německu a to je přijímá nevšedně velkoryse a laskavě.“  Na „rozdíl od Maďarska, Slovenska, Polska a Čechů, kteří se vyjádřili na rovinu hned od počátku, že si žádné muslimy nepřejí, přestože spousta syrských běženců jsou křesťané“.

O moc přívětivěji se netváří ani Francie. Kanada bývala „majákem všech psanců“. Teď tu však vládne „islamofobní a fanaticky proizraelský premiér Stephen Harper“. „Přijmout aspoň nevelký počet běženců ho donutilo teprve veřejné pohoršení.“

„Izrael loni nabídl 600.000 francouzským Židům, ať přijedou a usadí se v zemi.“ „Arabským uprchlíkům však vzkázal, že pro ně tu místo není.“ Nic nového pod sluncem: „Dědictvím etnických čistek arabské populace z let 1947-48 je pět miliónů palestinských běženců bez vlastního státu.“

„Jak zastavit dnešní záplavu politických uprchlíků? Tím, že se zastaví válka  Západu proti Sýrii. Teď hned. Že se přestane vyzbrojovat a financovat džihád proti Asadovi. Utnou-li Spojené státy, Francie, Británie a Saúdi džihádu přísun zbraní a peněz, zastavit syrskou krvavou lázeň je v jejich silách obratem.“

„Evropa – a zvlášť Německo – sice syrských běženců ze střední třídy může využít“. „Ekonomické uprchlíky z černé Afriky, ohlížející se po lepším životě, však nepotřebuje a přijímat by neměla. Ty třeba obrátit čelem vzad a poslat zpátky domů, jakkoli těžké se to může zdát.“  

„Připomenout si, před čím varovali Chirac a de Villepin, tváří v tvář farizejskému moralizování, jež člověk kolem běženců slyší na Západě, není od věci.“ Na „3,1 miliónu běženců je dílem americké invaze v Iráku. Další milióny – válek v Afghánistánu, Libyi, Somálsku i dalších zemích.“

„Důsledkem zpackaných vojenských zásahů Západu jsou bez jediné výjimky.“

„Farizejské moralizování“ je estrádou groteskní prázdnoty. Jen co alkoholici „pravdolásky“ rozvalili u koryt, vyrazili „stříhat dráty“. Ty se teď ježí i napříč „Schengenem“.  „Stará Evropa“ vyhrožuje té „nové“, že jí zkrátí i o kus žvance, za který vyměnila většinu své suverenity.