Tak jako tyto chvalozpěvy – píše Garikai Chengu – je s pravdou na štítu jen máloco. Reálná Churchillova dráha je totiž „grandiózním symbolem západní imperialistické tyranie, stojící v dějinách na špatné straně“.

„Churchillův mýtus je nosným nástrojem britské propagandy, přepisující jeho reálný životopis s cílem zastřít imperiální zločiny proti lidskosti, spáchané Británií v minulosti.“ Falešným alibi „britské neokolonialistické a neoliberální politiky, ubližující dodnes lidem, které prý Churchill pomohl zcivilizovat“.

Ve skutečnosti to byl „bezskrupulózní rasista a zastánce nadvlády bílých“. O Indech prohlašoval, že je to „zvířecký pronárod se zvířeckým náboženstvím“. O Palestincích zase, že jsou „barbarskou hordou, co jí jen málo, zato však velbloudí trus“.

„Roku 1937 prohlásil v Královské komisi pro otázky Palestiny: ´Pro mne například neplatí, že by se s indiánskými rudokožci Ameriky či lidmi černé pleti z Austrálie nakládalo nepřípadně.“ Sám to viděl tak, že „rasa silnější, vyšší a  mnohem moudřejší jednoduše dorazila a zaujala jejich místo“.

Když se stal Barack Obama prezidentem, vrátil Británii Churchillovu bustu, již zdědil v Oválné pracovně. Historik Johann Hari objevil i víc než delikátní příčinu: „Obamův keňský prarodič, Husejn Onyango Obama, byl totiž pod Churchillovým dozorem bez soudu pět let vězněn a mučen, protože si jeho  impériu troufl klást odpor.“ 

Churchill byl i „zapřisáhlým stoupencem terorismu coby válečné zbraně. Za kurdského povstání proti Británii roku 1920 utrousil, že nechápe, proč by se Velká Británie měla ´upejpat´ nasadit bojový plyn. ´Jsem zásadně pro to, aby se proti necivilizovaným kmenům plyn použil, bude to teror jedna báseň.´“  Teroristická komanda poslal téhož roku brutálně potlačit i irskou revoltu.

Churchillovo dědictví na Dálném východě, Středním východě, v jižní Asii a Africe je pravým opakem legendy o „Lvím srdci Británie, šířícím domorodcům civilizaci“. Populace „těchto regionů má imperialismus, rasismus a fašismus člověka Churchillova ražení právo vinit z většiny konfliktů a destabilizace“. 

„Jordánsko jsem vytvořil jediným škrtem pera jednoho nedělního odpoledne,“ nechal se slyšet osobně. A to tak – píše historik Michael R. Burch – že vyznačil „velký cikcak na hranici Saúdské Arábie“. A vzniklé „teritorium“ nadělil brutální soldatesce hášimovského prince Abdulláha, co se ne a ne dočkat vlastního trůnu. Churchill se tím „revanšoval i za lukulský oběd“.

Právě „Churchill vymyslel i Irák“. Aby jím „nadělil Abdulláhova bratra Faysala“. Jeden i druhý byli z „party Churchillova přítele T. E. Lawrence, proslulého ´Lawrence Arábie´“. Ta arbitrární zvůle splácala dohromady stát, rozdíraný vášněmi „tří válčících etnických skupin“ – „šíitů kolem Basry, sunnitského Bagdádu a převážně kurdského Mosulu“. Dnešní irácké ročníky na otázku, kdo že má rozvrat jejich země na svědomí, „odpoví buď ´Bush´ nebo ´Amerika´“. A na „otázku, kdo nese vinu historicky – Churchill“.

Roku 1912 svolal do Káhiry konferenci, trasírující „hranice britského mandátu na Středním východě“. „Nepozval jediného Araba, což je šokující, nikoli ovšem překvapivé, neboť i ve svých memoárech uvádí, že se s Araby o plánech, jež se jich týkaly, jaktěživ neradil.“

„Arbitrární hranice, vyznačené pískem Středního východu churchillovským imperialismem, ve zkoušce času propadly. Jordáncům, Iráčanům, Kurdům i Palestincům upřely vše, co by se podobalo skutečné demokracii a stabilitě.“ I „stopa izraelsko-palestinského konfliktu vede přímo k Churchilllovým dveřím v Downing Street 10“. K jeho „rozhodnutí předat ´zemi zaslíbenou´ jak Arabům, tak Židům. Churchill naplnil Balfourovu deklaraci z roku 1917, deklarující britskou podporu vzniku židovského státu.“ Byla to „největší chyba britské zahraniční politiky na Středním východě“. Seriál pohrom sklidila i Churchillova politika v subsaharské Africe a hlavně v Keni.

Churchill je „jednou z nejcitovanějších postav anglicky mluvícího světa, zejména na téma demokracie a svobody“. Sám si však s gustem dopřával – řečeno jeho vlastními slovy – „seriál veselých malých válek proti barbarským národům“.   

V Keni po porážce povstání, revoltujícího proti koloniální despocii, „poslal 150.000 lidí do ´britského gulagu´“. „Profesorka historie  Caroline Elkinsová, laureátka Pullitzerovy ceny, mapuje četné Churchillovy zločiny v Keni v knize Britský gulag: Brutální konec impéria v Keni (Britain´s Gulag: The Brutal End of Empire in Kenya).“ Až po konkrétní případy, kdy „Churchillovi vojáci ve jménu britské ´civilizace´ podezřelé z kmene Mau Mau bičovali, pálili a mrzačili. Traduje se, že prarodič prezidenta Obamy Husajn Onyango Obama se z následků mučení Churchillovými lidmi už nikdy plně neuzdravil.“

„Ekonom Amartya Sen, nositel Nobelovy ceny, doložil, že Churchill roku 1943 inscenoval jeden z nejhorších zištně motivovaných hladomorů v dějinách. Poté, co Indii odmítl poslat potravinovou pomoc, tu zahynuly hlady přes tři milióny civilistů. Obilí, určené na pomoc strádající populaci země pod britskou  nadvládou, zablokoval pro lukrativní prodej na trhu po skončení Druhé světové války.“ Vůči Indii to byl „mimo vší pochybnost zločin proti lidskosti“.

Brachiální následky lemují i Churchillovu „politiku ´Rozděl a panuj´“. „Záměrně podněcované sektářské řeže mezi hnutími za indickou nezávislost, indickými hinduisty a muslimy, mající na region devastující dopad dodnes.“  Byly cynickou součástí scénáře, jímž se pak sama Británie stylizovala jako „tmel, udržujícího Indii pohromadě“. Když se z ní oddělil Pákistán, „Churchill se kojil nadějemi, že ho udrží v britské sféře vlivu“. Hlavně pro „velkou partii proti sovětské říši, lhostejno co to nevinné Indy a Pákistánce bude stát.“  Krveprolití, provázející rozpad někdejší britské kolonie na dva státy, „zmařilo  2,5 miliónu lidských životů a dalších 12,5 miliónů jich změnilo v psance“.

Churchillův státní tajemník pro Indii Leopold Amery si vedl i soukromý deník. „Pokud jde o Indii“ – poznamenává tu – „Churchill duševně zdravý až tak nebyl“. A „svým světovým názorem se bůhvíjak nelišil od Hitlera“.

„Ideologicky vzato“ – navazuje harvardský vědec – „toho měl Churchill   s Hitlerem společného mnohem víc, než si většina britských historiků připouští. Byl kupříkladu vášnivým zastáncem eugeniky, podobně jako nacistické vedení Německa, jež mělo pozabíjet na 200.000 postižených a dvakrát tolik jich násilně sterilizovat. Churchill sepsal krajně kontroverzní návrh zákona, opravňující k násilné sterilizaci lidí s mentální chorobou. V memorandu, jež roku 1910 zaslal premiérovi, sýčkoval, že ´rozmnožování slabomyslných je děsivým ohrožením rasy´. Roku 1912 pomohl zorganizovat i Mezinárodní eugenickou konferenci, největší setkání stoupenců eugeniky v dějinách.“

„Hierarchie ras a eugenika byly Churchillovou konstantní mantrou.“ Na „samém vrcholu pyramidy, ještě výš než katolíci, stojí podle Churchilla bílí protestanští křesťané, kdežto Židé a Indové figurují jen o poznání výš než  Afričané.“

„Dnes žijeme ve světě, kde je nezávislá Indie supervelmocí, která Británii zastiňuje“ – dopřává si sarkasmů historik Johann Hari – „a vnuk ´divocha´ z Keni je nejmocnějším mužem planety“. A to je „ten nejsladší výsměch ironie“ nade vším, co Winston Churchill hlásal a páchal. 

„Navzdory oslavným projevům a parádám na Churchillovu adresu jsou tak britská média a učebnice odkázány jen na jeho odpor proti diktatuře v Evropě.“ Zato „celý ostatní svět může jen sotva zapomenout na diktaturu, jíž Churchill vystavil lidi tmavší pleti mimo Evropu“. Na „rozdíl od Lvího srdce Británie, bránícího baštu civilizace, stál v dějinách až příliš často na špatné straně“.