Startuje v širším kontextu: Americký dolar tvoří stále kolem 60 procent devizových rezerv světa. Jeho podíl na platebních a kapitálových operacích  osciluje mezi 45 až 80 procenty. V „měnovém koši“ MMF si zachoval svých 42 procent i poté, co do něj nedávno přibyl čínský jüan. Podíl USA na světovém produktu – uvádí týž MMF - už přitom nečiní ani 20 procent.

„Stane-li se určitá měnová jednotka světovou devizou, začne mít země, která ji emituje, chtě nechtě vliv na celou světovou ekonomiku. Do okřídlené fráze, prohozené před kolegy z G-10 roku 1971 v Římě, to oděl ministr financí USA John Connelly. Bylo to krátce poté, co administrativa Richarda Nixona zrušila směnitelnost dolaru ve zlato a převedla mezinárodní finanční systém do režimu plovoucího kursu měn. Ta chytlavá věta zní takto: ´Dolar je naše měna, ale váš problém.´“  

Dolar, pasovaný na světovou měnu - pokračuje profesor - má kardiální následky minimálně tři:

• Spojeným státům umožňuje ekonomickou, finanční, měnovou a úvěrovou politiku, zásadně formující světové trhy (kapitálu, měn, zboží atd.);
  
  
• Washington tak může, kdykoli se mu zamane, využít své vnitřní peněžně-úvěrové politiky i k dosažení různých zahraničněpolitických cílů;
  
  
• Ostatní státy to ekonomickou, finanční a peněžně-úvěrovou politiku Washingtonu nutí soustavně monitorovat a v případě nutnosti podnikat kroky, jimiž se chrání před jejími negativními důsledky.  

Do počátku 70. let vázal Fed zčásti aspoň fakt, že „tu kromě dolaru bylo i zlato“. Po jeho „demonetizaci před čtyřiceti let (z rozhodnutí lednové konference roku  1976 na Jamajce) si ovšem dolar vydobyl absolutní devizový monopol“. Do tažení za „absolutní nadvládou nad světem“ tak Washington zapřáhl i „tiskárnu Federálního rezervního systému“.

Právě to bylo i osou politiky, na niž vsadil za finanční krize let 2007-2009. Řídící instituce americké ekonomiky, jíž způsobila vážné škody, reagovaly   hlavně zvýšením nabídky levných peněz. Programem „kvantitativního uvolňování“ (QE), „udržujícím tiskárnu Federálního rezervního systému v nepřetržitém provozu“. Ta „dolarová produkce vykupovala státní a hypotéční papíry (nezřídka nízké bonity, leckdy i vyslovené ´odpadky´)“. A „úrokové sazby, určující cenu peněz, oscilovaly v rozmezí od 0 do 0,25 % ročně“.

Kritika, upozorňující na destruktivní rizika, však sílí už nějaký čas. Ústí v apely, že „penězům třeba vrátit tržní hodnotu“, což se očekává právě od úrokové sazby Fedu. Zvýšena nebyla už od roku 2006. To nemá – připomíná řada expertů – od vzniku Fedu obdoby. Tentokrát ovšem obavy, že cena peněz  srazí i kurs dolaru, kompenzuje i několik důležitých okolností.  

Především „stimulace měnových válek, do nichž se propadají jiné státy (což vede k poklesu jejich kursu vůči dolaru“. Stejně jako „programy kvantitativního uvolňování, praktikované dnes i kupř. Evropskou centrální bankou, Bank of England či Bank of Japan)“. Hlavně však „´řízený chaos´, vyvolávaný za hranicemi USA“. 

„Některé z těchto ´kompenzačních kroků´ jsou však až příliš riskantní.“ Ve  „Washingtonu tak dozrálo přesvědčení, že je načase úrokové sazby FRS zvýšit“. Úměrně jejich výši „poroste i výnos obligací státní pokladny USA i jiných finančních instrumentů“. Znovu tak „začne fungovat i americký ´magnet´“. „Příliv kapitálů celého světa do vlasti dolaru, jehož kurs začne růst.“ A právě to „umožní prosazovat efektivněji americké zájmy ve světě“. „Přesněji zájmy - majitelů Federálního rezervního systému.“ Což je sice banka centrální, nikoli ovšem státní, nýbrž privátní. A soukromý zisk inkasuje i z peněžní emise.

„Washington drží poslední dva roky vedení mnoha zemí ve značném napětí. Leckdo má ještě v paměti konec 70. let, kdy se Fed rozhodl, že pokles míry zisku, vlekoucí se celé desetiletí, zvrátí a vyvede USA ze stagflace. Pod vedením nového předsedy Paula Volckera úrokovou sazbu radikálně zvýšil.“

Ten krok vstoupil do análů jako „Volckerův šok“. V „letech 1979-1981 se reálná úroková sazba vyšvihla na úroveň přes 20 %. Mnohé rozvojové země uvrhla do volného pádu a dluhového otroctví.“   

Teď běží „redukce kvantitativního uvolňování po etapách už přibližně dva roky“. Výroky Janet Yellenové, že „pro zvýšení úrokové sazby už dozrály podmínky, přivádí vedení některých zahraničních centrálních bank a ministerstev financí na práh infarktu“. Obavami se netají ani šéfka MMF Christina Lagardeová. S apelem, aby na nízký úrok nesahal, vyrukovala na Fed i na říjnovém summitu fondu a Světové banky. Protože v opačném případě to „v zemích ´třetího světa´ vyprovokuje krizi“. „Má pravdu. Podobná krize přeroste takřka garantovaně v novou fázi globální finanční krize.“ 

Tektonický dopad mají už „verbální intervence FRS“. „Odliv kapitálu ze zemí periférie světového kapitalismu už započal. Míří do Ameriky.“ „Astronomických rozměrů dosáhl i odliv kapitálu z Ruska. Hranici 150 miliard dolarů překročil už v roce 2014. Světová peněžní řeka teče zpátečním směrem.“

Vedení řady centrálních bank se oddává i nejedné sladké iluzi. Například ve slovních cvičeních, že finanční trhy přece růst úrokových sazeb do svých plánů už zakomponovaly, a žádné zemětřesení tak nehrozí.  Pravda to je jen zčásti. Varovnou statistiku, vyčíslující „korporátní dluh rozvojových zemí“, vydala Banka pro mezinárodní vypořádání.(BIS). Činí 23.500 miliard dolarů, je nominován hlavně v amerických dolarech a z velké části pochází z dob, kdy s růstem úrokových sazeb počítal jen málokdo. „Další zpevnění dolaru“ – stojí v dokumentu BIS – „vyvine ještě větší tlak na společnosti rozvojových trhů, z nichž mnohé nahromadily velké dluhy v americké měně“. 

„Úder nemine společnosti všech zemí, jež Banka pro mezinárodní vypořádání klasifikuje jako ´rozvojové trhy´. Někteří experti soudí, že pokud Fed 16.  prosince úrokovou sazbu zvýší, je to řadě zemí s to nadělit ´novoroční dárek´, srovnatelný s krachem národní měny.“