Receptura „Trojky“ (Evropské komise, Evropské centrální banky a MMF) srazila Řecko do kolen ještě víc. „Jinou krizi, vyvolanou tak cíleně a s podobně  katastrofálními následky, lovím marně v paměti.“ „Například podíl řecké mládeže, hledající marně práci, už překročil 60 %.“

„Trojka“ se k vině za tu hrůzu nehlásí ani náznakem. „O to víc šokuje, že si z ní evropští lídři nevzali ani ponaučení“. Od Řecka se i teď „dožadují   rozpočtového přebytku, rovnajícího se 3,5 % HDP v roce 2018.“

To není řešení, ale „trest“. Návod, jak řeckou ekonomiku dostat ještě níž. Ať už se její dluh „restrukturalizuje“ sebevíc, „země se z deprese nedostane“. Řecká vláda šla věřitelům vstříc přesto znovu a znovu. I za „cenu extrémního lidského utrpení“, k němuž by to vedlo.

„Měli bychom si nalít čistého vína: z enormních sum, půjčených Řecku, tam neskončilo téměř nic. Odešly ve splátkách věřitelům z privátního sektoru – včetně německých a francouzských bank. Řecku z nich zůstala jen almužna, na oltář bankovních systémů oněch zemí však zaplatilo cenu horentní. MMF a ostatní ´oficiální´ věřitelé se bez peněz, jichž se po Řecku domáhají, obejdou.“ Jen by je totiž vymačkali, „půjčí je nejspíš znovu tomu samému Řecku“.

„O penězích to není. Je to o ´lhůtách´, majících Řecko donutit ke kapitulaci a přijetí nepřijatelného – nejenom další úsporných škrtů, ale i jiných regresí a trestů.“

„Proč to ta Evropa ale dělá?“ „Proč jen se lídři Evropské unie staví na zadní i proti referendu?“ Proč „ne a ne o pár dní odložit dokonce ani termín příští řecké splátky MMF?“  

„Není snad tím, o čem celá ta evropská story je, právě demokracie?“

„V lednu si Řekové zvolili vládu, která se se škrty zavázala skoncovat. Držet se  čistě svých předvolebních slibů, musela nároky věřitelů odmítnout už dávno. Chtěla však Řekům dát šanci si nechat otázku, neuralgickou pro jejich budoucnost,  ještě projít hlavou.“

Teď, kdy o ní nechává rozhodnout v referendu, se ukazuje v celé nahotě, že „demokratická legitimita se s politikou eurozóny neslučuje“. „Většina vlád jejích členských zemí o souhlas veřejnosti s převodem měnové suverenity na ECB ani nestála. Když to udělala ta švédská, Švédovi řekli ne. Došlo jim, že přejde-li měnová politika do rukou centrální banky, úzkoprse zaměřené  jen na inflaci (aniž dbá o finanční stabilitu), zvýší to v zemi nezaměstnanost.“ Že „hospodářství dostane ránu, protože základem ekonomického modelu eurozóny jsou mocenské vztahy, znevýhodňující zaměstnance“.

Že jsou ty „vztahy pravým opakem demokracie“, je „teď, 16 let poté, co je eurozóna institucionalizovala, jako na dlani“. „Pád levicové vlády premiéra Alexise Tsiprase si přeje spousta evropských lídrů. Mít v Řecku vládu, kladoucí takový odpor politice, jež toho udělala tolik pro větší nerovnost v tolika zemích, vládu zcela odhodlanou nezřízenou moc bohatství omezit, se přece vůbec nehodí.“ Tím víc se ti, komu Evropa říká pane, snaží „dostrkat řeckou vládu k přijetí dohod, neslučitelných s jejím mandátem“.   

„Poradit Řekům, jak mají 5. července hlasovat, je tvrdý ořech. Z obou alternativ – buď s podmínkami ´Trojkyˇ souhlasit, nebo je odmítnout – není snadná, ba  ani prostá značných rizik, žádná. Převaha hlasů, jež na ty podmínky přistoupí, by vedla k depresi, nemající konce.“  K „devastaci země, jež svoje aktiva rozprodá a její nadané mládí emigruje.“ A až pak – teprve někdy v „příštím, či možná ještě dalším desetiletí“ – se možná „dočká i odpuštění dluhů“ (a třeba i „pomoci Světové banky“).

Rozhodne-li naopak referendum, že se diktátu věřitelů vyhovět nemá, „ponechá to Řecku, s jeho silnou demokratickou tradicí, aspoň šanci vzít osud země do vlastních rukou“.

„Příležitost zasadit se o budoucnost, jež asi sice nebude tak opulentní jako minulost, stále však mnohem nadějnější, než dnešní nehorázná muka.“