Čerpá i ze vzpomínek Wernera Baba, jednoho z těch, kdo se jej dočkali. Tehdy mu bylo dvacet. Přežil i pochody smrti, jimiž většinu vězňů hnala SS před postupující sovětskou armádou. Líčí je jako „děsivé peklo“.
„Do záchrany Rudou armádou zbývalo už jen šest dní. Šest dní, které rozhodovaly o životě a smrti. 21. ledna 1945 pochodovaly tisíce vězňů z koncentračního tábora Osvětim zledovatělou silnicí. Jejich těla byla vychrtlá, modrošedé pruhované mundůry je před zimním mrazem chránily jen pramálo. Mnozí jen v prostých dřevácích, s chodidly ovinutými novinovým papírem. Ponožky neměl téměř nikdo.“
„SS hnala vězně bez ustání a o hladu dál a dál na západ. Kdo upadl, nebo zůstal pozadu, exekuční komanda ho bez milosti zastřelila. Werner Bab, tehdy dvacetiletý, šel v zadní části pochodu smrti. Po válce Berlíňan židovského původu řekl dokumentaristovi: ´Napravo i nalevo samé mrtvoly. Žen, dětí, mužů – mrtví byli úplně všichni.´“
„Připomínat si tyto zločiny,“ vědí i ve Spiegelu, „je potřeba stále“. Protože „právě 27. ledna 1945 dokázala tábor osvobodit Rudá armáda“ – a od roku 2005 je „toto historické datum Mezinárodní den památky obětí holocaustu“.
„Auschwitz je terminus technicus pro nacistické továrny na smrt. 27. ledna 1945 se však svobody dožil jen zlomek z 67.000 lidí, kteří zde byli vězněni ještě o pár dní dřív. Pět šestin vězňů z Osvětimi, mužů jako Werner Bab, zůstalo však nadále v násilném područí SS. Trýzněni byli i po další měsíce. A tisíce z nich byly povražděny.“
„Historie dnes nejznámějšího koncentračního tábora začala na jaře 1940. Do plynu tu bylo posláno nejméně 1,1 miliónů lidí, další byli zastřeleni nebo utýráni k smrti. Téměř půl roku po přepadení Polska wehrmachtem tu říšský vůdce SS Heinrich Himmler rozhodl o dislokaci koncentračního tábora na okupovaném území. Ve starém kasárenském areálu v jižním Polsku poblíž železnice a několika štěrkoven. Pojmenován byl podle německého názvu města - Auschwitz. V květnu 1940 donutili příslušníci SS první vězně, aby postavili další kasárenské baráky, obezdili budovu ošetřovny a postavili i strážní věže. Poté vznikly další tábory i v blízkém okolí, mimo jiné Osvětim – Brzezinka (Birkenau), největší nacistický likvidační tábor, a koncentrační tábor Monowitz, hraničící s obrovským areálem závodu chemického koncernu I.G. Farben.“
„V prvních měsících po vzniku kmenového tábora Ausschwitz tu nucené práce vykonávali hlavně polští váleční zajatci a političtí vězni. Už tehdy tu zemřeli hladem, následkem nemoci či teroru, někteří byli přímo zastřeleni či umláceni. Co do těchto děsivých poměrů se však Osvětim tehdy nelišila od jiných nacistických táborů nucených prací.“
To se však „změnilo v březnu 1942, kdy se Osvětim-Brzezinka stala vyhlazovacím táborem, v němž nacisté spáchali první vraždy v plynových komorách už předtím. Pak začali masově zavlékat Židy z Evropy na smrt do Polska a Běloruska. Aby genocida, která tu začala pokusy s jedovatým plynem a masovými masakry, nabyla právě tady i systematické povahy. SS přestavěla v Osvětimi – Březince dvě staré selské usedlosti na plynové komory a pak nechala zřídit i další krematoria. V roce 1942 byl do Osvětimi deportován i Werner Bab, tehdy sedmnáctiletý, jako vězeň s číslem 136.857. Na rozdíl od statisíců jiných Židů ho esesáci neposlali do plynové komory hned, ale nařídili mu nucené práce. Ve štěrkovnách, dolech a továrnách měla vězni jako Bab potkat ´likvidace prací´.“
„Zatímco nacisté Osvětim neustále budovali a zdokonalovali tu vraždění, Třetí říše se po bitvě u Stalingradu v zimě 1942/43 ocitla ve vojenské defenzívě. Rudá armáda postupovala dál na západ, v létě 1944 překročila Vislu a brzy byla od Osvětimi už na zhruba 250 kilometrů. SS přesunula asi polovinu z tehdejších 140.000 vězňů dál na západ, hlavně do koncentráků Buchenwald u Výmaru, Flossenburg v Horní Falci a Mittelbau-Dora v Harzu.
Když Rudá armáda zahájila 12. ledna 1945 další zimní ofenzívu, bylo v Auschwitz ještě kolem 67.000 vězňů. SS chtěla deportovat i je, tak masový transport byl však nad síly jednokolejné železniční vlečky do tábora. SS proto rozdělila asi 58.000 zajatců, schopných pochodu, do několika skupin a ty pak hnala do železničních uzlů ve zhruba 50 km vzdálených Gliwicích (Gleiwitz) a 60 km vzdálené Loslau. 15.000 vězňů muselo pochodovat 200 km ještě dál do koncentračního tábora Groß–Rosen. Na trase je potkávali němečtí civilisté, kteří prchali před Rudou armádou – a pochody smrti se tak odehrávaly před zraky veřejnosti.“
SS zároveň „likvidovala doličnou dokumentaci a ve snaze zamést stopy po masovém vraždění sežehla i táborové budovy. Tři ze čtyř krematorií v Birkenau, demontované nacisty již v listopadu 1944, měly být znovu postaveny v rakouském koncentračním táboře Mauthausen. To poslední bylo vyhozeno do vzduchu v noci na 26. ledna 1945. Původní plán předpokládal vyvraždění vězňů, neschopných pochodu, a likvidaci mrtvých, k tomu však již nedošlo.“
„Den po demolici posledního krematoria dorazila do Osvětimi Rudá armáda a postarala se o 8.600 vězňů, kteří v táborovém komplexu přežili. Stovky z nich byli natolik slabí, že navzdory pomoci zemřeli už v následujících dnech. Pochody smrti však trvaly ještě dlouho. Kdo se dostal na nádraží, byl přeložen do otevřených dobytčáků, vlaky jely dlouhé hodiny vymrzlou zimní krajinou. Mnoho již beztak podchlazených vězňů umrzlo na trase.“
„´Byly to nejděsivější dny v mém v životě,´ uváděl jeden z vězňů Mittelbau–Dora, kteří museli mrtvé vykládat z vagónů. ´Když jsme je brali do rukou, často nám v nich zůstala jen paže, noha nebo hlava, protože mrtví byli zmrzlí na kost. SS pálila jejich těla na hranici ze střešní lepenky a pražců. Kolik lidí při pochodech smrti z Osvětimi zemřelo, lze zpětně kvantifikovat jen velice obtížně. Odhady se pohybují mezi 9.000 až 15.000.“.
„Vězňům z Osvětimi, kteří přežili i to, hrozila ´likvidace prací´ v ostatních táborech. V Mittelbau–Dora museli v podzemních štolách vyrábět součásti domněle zázračných raket V2.
S vlaky z Osvětimi sem dorazili i esesáci a teror nabyl ještě brutálnější podoby. Některé dny visely na jeřábu i desítky vězňů, uvádí bývalý vedoucí zdejšího památníku. ´Osvětim byla horkým peklem, Dora peklem studeným,´ shrnul to později jeden z jejích vězňů.“
„V dubnu 1945 pronikly do Mittelbau-Dora americké jednotky. SS však hnala už předtím mnoho vězňů novými pochody dál na sever. I je esesmani, Hitlerjugend a příslušníci Volkssturmů všemožně terorizovali. U Gardenlegen je nahnali do stodoly a tu pak zapálili. Kdo se chtěl spasit útěkem, byl nemilosrdně zastřelen. Američtí vojáci tam později našli 1.016 mrtvých.“
„K tomuto masovému vraždění“ – není s to přejít mlčením ani německý týdeník – „už nedocházelo kdesi v továrnách na smrt ve vzdálených východních oblastech, ale naprosto veřejně a uprostřed nacistické říše. Mnoho Němců se v těchto týdnech stalo jeho svědkem či přímým pachatelem.“
„Z téměř 58.000 vězňů, vyhnaných v lednu 1945 z Auschwitz na pochod smrti, se mnozí konce války nedožili. Werneru Babovi se to podařilo. Napřed v Osvětimi, pak za pochodů smrti a nakonec i v dalších koncentračních táborech. 6. května 1945, pouhé dva dny před bezpodmínečnou kapitulací Německé říše, ho osvobodili američtí vojáci. V zajetí toho, co zažil předtím, však zůstal až do smrti v červenci 2010. Své vzpomínky nadepsal příznačně: ´Zemřel jsem už v Auschwitz´.“
