Že pro Turecko je „boj s Islámským státem“ jen „strategickým švindlem“, kamuflujícím „genocidní bombardování Kurdů, odvážně čelících ISIS v Sýrii i Iráku, vyšly po světě už tisíce článků“, píše tu Harut Sassounian. A připomíná i ten z 12. srpna ve Wall Street Journal, citující „vysokého vojenského činitele Spojených států“, pobouřeného tím, že „prezident Erdogan válkou proti kurdským bojovníkům (PKK), vedenou z letecké základny Icirlik pod hlavičkou ataků na ISIS, klame i americkou vládu“. Erdogan se tím snaží skórovat před příštími parlamentními volbami v domnění, že právě tak v nich získá „přesvědčivou většinu a ustaví autokratickou prezidentskou teokracii“.

S domněle oklamaným neviňátkem je to však složitější. Klíčoví hráči, mající Erdoganově „strategickému švindlu“ zajistit politický marketing, jsou totiž z horních pater amerického establishmentu. „Ankara si za 32.000 dolarů měsíčně najala Squire Patton Boggs, subdodavatele vlivné lobbistické firmy Gephardt Group. Squire Patton Boggs zahrnuje bývalé senátory Trenta Lotta a Johna Breauxe i někdejšího úředníka Bílého domu Roberta Kaplu.“

Tento „lobbistický tým firmy Gephardt pro Turecko“ doplnil krátce i „bývalý ředitel CIA Porter Goss“. Turecko „týmu“ za šarády, jimiž se masakry jedné z nejefektivnějších sil boje proti islámskému terorismu líčí jako boj právě proti němu, platí 5 miliónů dolarů ročně. Což je údaj, zjištěný nikoli protiválečnou ulicí, ale Ministerstvem spravedlnosti USA.

„Tykadly turecké vlády, prosazujícími její zájmy ve Spojených státech, je i několik amerických neziskových organizací.“ Pro „kongresmany a novináře pořádají do Turecka i kompletně hrazené luxusní zájezdy“.

Vůbec „nejproblematičtějším americkým lobbistou pro Turecko je však zřejmě Porter Goss, ředitel CIA v letech 2004 až 2006, který za balík tureckých lir prodal svou duši a možná i státní tajemství Spojených států“.

Tady se téma plavně přisouvá i k aspektu, který je pro fanklub „amerického snu“ delikátní. Legislativa Spojených států totiž zahrnuje i Zákon o registraci zahraničních agentů (Foreign Agents Registration Act). Jednovaječným dvojčetem kodexu, zavedeného v Rusku teprve velice nedávno – a provokujícího kaskády „lidskoprávních“ lamentací - je už svým názvem.

„Registrovat se“ u Ministerstva spravedlnosti USA  jako „zahraniční agent“ musel i exšéf CIA. A ne snad jen ležérní levou zadní, ale podle pedantického dotazníku. Ten zahrnuje i otázku, zda a jak „zahraničního agenta“ honoruje vláda, pro niž pracuje. Porter Goss se z toho vykroutil šalamounsky: „Plat, založený nikoli pouze na službách, poskytovaných zahraničnímu nadřízenému.“

V tom samém dotazníku musel popsat i „předmět“ svých „služeb Turecku“.

Učinil tak následovně:

1. Poradenský servis ve vztahu k rozšiřování a posilování turecko-amerických vztahů v klíčových oblastech na pořadu debat Kongresu, včetně obchodu, energetické bezpečnosti, boje proti terorismu a úsilí o dosažení regionální stability na širším Středním východě a v Evropě;

2. Vzdělávání členů Kongresu a administrativy o otázkách, důležitých ve vztahu k Turecku;

3. Informování Turecka o všech krocích Kongresu či exekutivy, které se týkají otázek, majících pro Turecko význam;

4. Příprava analýz o tom, jak se v Kongresu a exekutivě vyvíjí témata, důležitá pro Turecko.“

Ankara si exšéfa CIA hýčká i za služby staršího data. Lobboval totiž za ni už coby předseda Výboru Sněmovny reprezentantů pro otázky tajných služeb dřív, než ho Bush jmenoval šéfem CIA. Zvlášť agilně se – už v říjnu 2000 –stavěl proti rezoluci o turecké genocidě Arménů. Pravda o onom diluviálním masakru by prý „poškodila americko-turecké vztahy“.

„Prodávají-li komukoli, komu si je za to platit stojí, bývalí členové Kongresu, horší to už být nemůže. Ale bývalý šéf CIA? To už není jen nemorální; to je riziko pro národní bezpečnost Spojených států. Prodej šéfa svých špiónů nejvyšší nabídce přeci americká vláda nesmí dovolit!“ Co kdyby – durdí se svatá prostota (ať už půvabně bezelstná, nebo jen ironicky hraná) – příště s „nejvyšší nabídkou přišla Severní Korea“?