Žena a čtyři muži zákona se vzdálili až pak. O ně jde ovšem až na posledním místě. Je totiž perlustrovat mladého komunistu někdo poslal. Prý jakýsi komunální ouřada, který vytušil, „co se žádá“. Skandální epizoda je básníkovou kapkou rosy. Skandál, hyzdící dnešní dobu, obnažuje nadoraz. Che Guevara byl obětí masových vrahů. Jedněch z největších v dějinách. Před smrtí byl bestiálně mučen. „Služby“ velmoci, před níž se české ouřady klaní, v tom měly prsty až do konce. Na Kubu nechaly dopravit Guevarovy ruce. Aby tu, kdo byl umučen, šlo ověřit i otisky prstů.
Trička s Che Guevarou letí i v Americe a jiných zemích, před nimiž české ouřady lezou o břiše. Jsou v módě už padesát let od chvíle, kdy byl umučen. I roky před tím zbabělým zločinem. Guevaru má vytetovaného na rameni i Diego Maradona. Jako „argentinského hrdinu“. Trestní paragraf, s nímž má prý problém mladý komunista, se u nás skutečně porušuje. Den co den. Podporou brutálních agresí – z moci úřední, a ne jen na pouliční demonstraci. Velmoc, jíž se české ouřady klaní, vyšly na 7 biliónů dolarů jen v tomto století. Mají na hrbu milióny lidských obětí. Cituji Donalda Trumpa.
Kdy ruku zákona pošlou perlustrovat „elity“, co tomu darebáctví dělají poskoky? A s vážnou tváří je varovat, že zmíněný paragraf porušují i zhovadilým lhaním? Podvrhy šířícími nenávist k těm, koho má „změna režimu“ změnit v nesvéprávné onuce – ať už brutální válkou či teroristickým „Majdanem“?
Skandálu nechybí ani bizarní „genius loci“. Udál se právě na demonstraci k jubileu Mnichova. Diktátu, jemuž nás vystavil režim teroru a genocidy. Proradné zrady, kterou nás totalitě vydali „strategičtí spojenci“. Na „dlouhé desítky let“, řečeno s memoáry Edvarda Beneše. A vůbec ne proto, že si o Hitlerovi dělali iluze. Špinavou práci měl udělat i za ně. Konečným terčem Mnichova, stojí v Benešových memoárech, byla Moskva. Rusko zbavené suverenity a sražené do kolen vazala. Tak znělo pravé libreto rusofobie – i antikomunismu a útoků na každého, kdo se lži o Moskvě odmítl podvolit. Právě ty pocítil na vlastní kůži i sám Beneš. Za „ruského agenta“ ho vydával Goebbels i „liberální“ svatoušci na západ od Berlína. Zvlčilá česká pravice jim zobala z ruky i tehdy. Fašismu zlomila vaz až země, jež byla terčem mnichovanské lži a podrazu. Pak do ní pršela i díkůvzdání z Londýna, Paříže a Washingtonu.
Sprostá lež – a hra na nervy těm, kdo k ní nemlčí – je znovu politickou zbraní. Zločinům se devótně klaní i dnes. Čertovy rohy maluje těm, koho už zmordovaly nebo to mají za lubem. To proto se mrzačí k nepoznání i nedávné dějiny. To bezuzdné lhaní straní těm, komu krev kape z rukou dnes. Hodit jim rukavici je nejvyšší čas. Ne snad jen ve chvíli, kdy vyšle i policejní patrolu. Lež v gáži „straně války“ zasluhuje za uši generálně.
A právě to je cílem iniciativy pod heslem „Paměť a svědomí“. Klade si hlavně čtyři cíle. Konfrontovat politiku, ohrožující dnešní svět, pravdou o příčinách a vinících minulých tragédií. Vracet čest památce těch, jejichž zásluhy a svobodu se zamlčují a znevažují. Čelit “přepisování“ dějin ve službách politiky, která se v minulosti krutě vymstila. A rozvíjet co nejširší spolupráci s partnery doma i v zahraničí, zastávajícími podobné hodnoty a cíle. Kdo všechno už za ně spojil síly - a co vše už děláme a máme v plánu - se čtenář dozví už za pár dní.
