FSB hromadí doličné předměty už čtvrt století. Putin si je zatím nechává v rukávu. Jít s nimi na trh, vztahy přes Velkou louži to srazí ještě níž.   Engdahl o sponzoringu krvelačných vrahů napsal celou knihu - Americká svatá válka (Amerika´s Heilige Krieg). Je o „dlouhodobém tajném programu vlivných kruhů ve Washingtonu, majícím Rusko jako funkční suverénní stát zlikvidovat“. Z jeho posledních dějství je „neonacistický státní převrat na Ukrajině a válka tvrdých finančních sankcí proti Moskvě“.

V posledním článku - A co když Putin mluví pravdu? – nabízí z knihy  aspoň pár pikantních degustací:

Ty dirty tricks (špinavé triky jim říká samy jejich režie) „začaly hned poté, co mudžáhidi financovaní CIA a saúdskou špionáží zdevastovali Afghánistán“ a „roku 1989 přiměli sovětskou armádu k odchodu“. Když krátce nato zkolaboval i Sovětský svaz, „začala CIA slídit, kam všude by se  ´afghánští Arabové´, které vycvičila, dali předisponovat, aby to ruský vliv v postsovětském euroasijském prostoru oslabilo ještě víc“.

„´Afghánští Arabové´ proto, že byli naverbováni z ultrakonzervativních wahhábitských sunnitských muslimů ze Saúdské Arábie, arabských emirátů, Kuvajtu i jiných zemí, praktikujících krajně striktní wahhábitský islám. Do Afghánistánu je přivedl saúdský rekrut CIA, zvaný Usáma bin Ládin.“ Washington expedoval „teroristy, šířící chaos a destabilizaci, do celé Střední Asie a dokonce i samotné Ruské federace, vězící za ekonomického kolapsu Jelcinovy éry v traumatizující krizi“.

„Společnost Dicka Cheneyho, Halliburton“ si už „počátkem 90. let vyhlédla  Ázerbájdžán, Kazachstán a celou kaspickou pánev coby ´další Saúdskou Arábii´ o tržní hodnotě několika tisíc miliard dolarů“. Prvým krokem byl „státní převrat, inscenovaný proti řádně zvolenému prezidentu Ázerbájdžánu Abultazu Elchibejovi, a jeho nahrazení prezidentem, více nakloněným ´nejpolitičtějšímu ropovodu světa´, přepravujícímu ropu z Baku přes Gruzii do Turecka a Středomoří“.          

Tehdy z Baku vedl jen „ropovod ještě ze sovětské éry, vedoucí přes čečenskou metropoli Groznyj severně přes ruskou provincii Dagestán do ruského černomořského přístavu Novorossijsk. Prezident Bush senior dal svým starým přátelům v CIA mandát ruský čečenský ropovod zničit a vyvolat na Kavkaze takový chaos, že využít ruský ropovod přes Groznyj žádnou západní ani ruskou společnost ani nenapadne.“  

„Vrchním architektem mudžáhidské strategie CIA byl Graham E. Fuller, Bushův starý kolega a někdejší náměstek ředitele Národní špionážní rady CIA.“ Na prahu 90. let popsal kavkazskou strategii CIA takto: „Politika řízeného vývoje islámu a jeho podpory proti nepřátelům fungovala  v Afghánistánu proti Rudé armádě perfektně. Té samé doktríny se dá  využít i k destabilizaci toho, co z ruské moci ještě zbylo.“

CIA do „operace nasadila i veterána špinavých triků generála Richarda Secorda. Secord založil i krycí společnost CIA, MEGA Oil.“ V 80. letech byl stíhán za „stěžejní roli, již hrál v nezákonných operacích CIA se zbraněmi a drogami Írán-contras“. Už za „vietnamské války se namočil i do opiových transakcí v Laosu“.

Na prahu 90. let byl přesto náměstkem ministra obrany. Teď dal dohromady i „tajnou leteckou společnost, přepravující stovky bin Ládinových mudžáhidů z Afghánistánu do Ázerbájdžánu. MEGA Oil do roku 1993 rekrutovala a vyzbrojila 2.000 mudžáhidů. Z Baku udělali základnu kavkazských teroristických operací CIA.“

Právě jejich rukama „iniciovala i vojenský převrat, který zákonně zvoleného prezidenta Abulfaze Elchibeje svrhl a instaloval Hejdara Alijeva, mnohem povolnější loutku Spojených států“. Z „tajného dokumentu turecké špionáže do londýnských Sunday Times prosáklo,  že za převratem stáli ´dva ropní giganti, BP a Amoco, britský, resp. americký, spolu s AIOC (Azerbaijan International Oil Consortium)´.“  

„Šéf saúdské špionáže Turki al-Fajsal zajistil, že jeho agent Usáma bin Ládin, vyslaný na prahu afghánské války počátkem 80. let, zverbuje ´afghánské Araby´ rukama své afghánské organizace Maktab al-Khidamat (MAK) do tažení, jež rychle přerostlo v globální džihád. Pentagon a CIA bin Ládinových žoldáků využily coby sil šoku.“ Při „koordinaci muslimských úderů nejenom v Ázerbájdžánu a Čečensku, ale i později  v Bosně.“

Právě bin Ládin „přivedl i dalšího Saúda, Ibn al-Chattába, coby velitele či emíra džihádistických mudžáhidů v Čečensku“. Velel jim „ruku v ruce s   čečenským kondotiérem Šamilem Basajevem“. Chattáb sice „čečensky uměl sotva pár slov“. „Jak vypadají ruští vojáci a jak je vraždit, však věděl exaktně.“  

Čečensko přitom patřívalo k zemím „umírněně apolitické verze islámu“. „Původně reformistické hnutí čečenské rezistence“ začalo „vyznávat džihád či Svatou válku až pod vlivem infiltrace skvěle financovaného a perfektně vycvičeného mudžáhidského terorismu, sponzorovaného Spojenými státy“.

„Mudžáhídské teroristické operace pod Secordovým velením expandovaly rychle do sousedního Dagestánu a Čečenska“. Samotné „Baku změnily v expediční terminál afghánského heroinu pro čečenskou mafii“.

„Bin Ládinova čečenská gerilová kápa Šamil Basajev a Ibn al-Chattáb inkasovala z královského jmění měsíc co měsíc solidní sumičku několika miliónů dolarů.“ Aby „umírněnou čečenskou většinu vytlačila na vedlejší kolej“ - a „Čečensko tak ekonomicky zdecimovala“.

„Špionáž Spojených států měla v čečenském konfliktu dlouhé prsty až do konce 90. let. Podle Yossefa Bodanského, tehdejšího ředitele Pracovní skupiny Kongresu pro otázky terorismu a nekonvenční války, byl Washington aktivně namočen i ´do dalšího džihádu proti Rusku, zaměřeného na podporu a posilování těch nejmilitantnějších protizápadních islamistických sil.´“

„Bodansky celou kavkazskou strategii CIA demaskoval ve své zprávě konstatující, že představitelé vlády Spojených států se ´zúčastnili neformálního setkání v Ázerbájdžánu v prosinci 1999, na jehož pořadu byly speciální programy výcviku a vybavení mudžáhidů z Kavkazu, Střední a Jižní Asie a arabského světa.“ Právě tu Washington – stálo v Bodanského zprávě  - přislíbil znásobit jak cílenou „podporu svých muslimských spojenců (hlavně Turecka, Jordánska a Saúdské Arábie)“, tak „soukromých bezpečnostních společností“ americké provenience. A sice – stojí v citované zprávě též – „na podporu islamistickému džihádu na Kavkaze coby prostředku, jenž Rusko gradací násilí a teroru připraví o funkční ropovod“.

Rusko bylo nuceno teror, sponzorovaný CIA, zlomit vojenskou operací, která islamistické podsvětí rozdrtila. Válka si vybrala „masivní daň na lidských životech i destrukci celých měst. Přesná daň čečenského konfliktu, inscenovaného CIA, známa není. Neoficiální odhady sahají od 25.000 do 50.000 zabitých či zmizelých, z velké části civilistů. Ruské ztráty zde podle Výboru matek vojáků činily 11.000. Anglo-američtí ropní magnáti a operativci CIA si mnuli ruce. Měli, co chtěli: svůj ropovod Baku-Tbilisi-Cejhan, obcházející ruský ropovod přes Groznyj.“ 

Zatímco „čečenští džihádisté pod islamistickým komandem Šamila Basajeva pokračovali v gerilových útocích v Čečensku i mimo ně“, „CIA se nově zaměřila na Kavkaz“. „Basajev byl klíčovou součástí globálního džíhádu CIA od roku 1992,“ kdy „se setkal se v Ázerbájdžánu setkal se saúdským teroristou Ibn al-Chattábem“. Ten „Basajeva dostal do Afghánistánu, kde se sešli s Chattábovým spojencem a saúdským komplicem Usámou bin Ládinem“.

Po návratu do Čečenska začali Chattáb a Basajev - „za peníze saúdské špionáže, odsouhlasené CIA a koordinované přes saúdského velvyslance ve Washingtonu po víc než deset let a blízkého přítele Bushovy rodiny prince Bandára bin Sultána“ – „budovat Mezinárodní islámské brigády (IIB)“. Princi – a pozdějšímu šéfovi saúdské tajné služby – se pak   přezdívalo Bandár Bush.

Basajev a Chattáb „do Čečenska importovali saúdské fanatické wahhábity“. Chattáb si dokonce zformoval „vlastní privátní armádu Arabů, Turků a dalších cizinců, nazvanou ´Arabští mudžáhidi v Čečensku´“. Řídil i „paravojenské výcvikové tábory v kavkazských horách Čečenska, drilující Čečence i muslimy ze severokavkazských republik Ruska a ze Střední Asie“. 

„´Mezinárodní islámské brigády´, financované Saúdy a CIA, neměly na svědomí jen teror v Čečensku.“ Ale i ten na „rukojmích v moskevském divadle Dubrovka v říjnu 2002 a brutální masakr ve škole v Beslanu v září 2004.“ Jejich zločiny popsal i dokument Rady bezpečnosti OSN z roku 2010. Engdahl z něj v přiloženém originále uvádí i doslovné citace.

„Afghánsko-kavkazská ´teroristická dráha´ al-Kájdy, financovaná saúdskou špionáží, sledovala dva cíle. Jedním byla saúdská snaha rozšířit fanatický wahhábitský džihád do středoasijského regionu bývalého Sovětského svazu. Druhým byl program CIA, zaměřený na destabilizaci postsovětské Ruské federace, jež tehdy kolabovala.“

Engdahl pak připomíná i samu tragédii v severoosetinském Beslanu. 1. září 2002 se tu skupina Basajevových a Chattábových teroristů zmocnila více než 1.100 rukojmích, z toho 777 dětí. Krvavé rozuzlení patu, trvajícího tři dny, zmařilo životy 334 rukojmích, z toho 186 dětí. Značná část dalších rukojmí utrpěla zranění. Jiná beze stopy zmizela.

„Propagandistická mašinérie Washingtonu, od Rádia Svobodná Evropa přes New York Times až po CNN, za Beslan démonizovala Putina.“ „Místo aby se zaměřila na vazby Basajeva na al-Kájdu a saúdskou špionáž. To by však pozornost světa obrátilo k intimním vazbám mezi rodinami prezidenta USA George W. Bushe a saúdských miliardářů bin Ládinů.“

„1. září 2001, pouhých desert dní před útoky na Světové obchodní centrum a Pentagon, šéf saúdské špionáže princ Turki bin Fajsal Al Saúd s americkým vzděláním, řídící tajnou službu od roku 1977, z ničeho nic  rezignoval.“ Přestože „nový mandát řídit tajnou službu i v dalším období dostal jen o pár dnů dřív. Se žádným vysvětlením nevyrukoval. Byl rychle odklizen do Londýna“ („daleko od Washingtonu“).

„Oficiální komise Spojených států, vyšetřující 11. září, dokumentaci o intimních poutech rodin bin Ládinů a Bushů spálila“ (s „odvoláním na ´národní bezpečnost´“). Z textu své závěrečné zprávy, zveřejněné až v červenci 2004, „vypustila i vše, co se týkalo saúdského pozadí čtrnácti z devatenácti údajných teroristů z 11. září na New York a Washington“.

Putin po bestiálním masakru v Beslanu „nařídil předáky Basajevových kavkazských mudžáhidů vypátrat a zlikvidovat“. „Ruské bezpečnostní síly brzy zjistily, že většina ´afghánských arabských´ teroristů z Čečenska uprchla. Bezpečný azyl nalezli v Turecku, členské zemi NATO, v Ázerbájdžánu, tehdy téměř členské zemi NATO, či v Německu, členu NATO, anebo v Dubaji, jednomu z nejbližších spojenců USA v arabských zemích, a Kataru, dalším velice blízkém spojenci USA.“