Žaloba zněla hrozivě: „zločiny proti lidskosti“; „vraždy porušující válečné právo“; „mučení“; „krutosti“; „deportace“; „ničení obydlí, neplnících vojenskou funkci“; „záměrná demolice objektů náboženské povahy“; „loupež cizího majetku“. To vše skončilo v pasti „důkazní nouze“.

V „prozápadních nevládních organizacích“ - i „vládních kruzích některých balkánských zemí, zvlášť Chorvatska“ – se zvedla „učiněná hysterie. Chorvatský premiér T. Oreškovič se nechal slyšet, že se za verdikt tribunálu stydí.“ „Pokrytectví podobných hlášek umocňuje nulový stud“ tam, kde by farizejům slušel. Například „poté, co byl viny zproštěn chorvatský generál Gotovina“. Přestože právě „pod jeho vedením došlo k nejmasovější etnické čistce od II. světové války“. Během pouhých „čtyř srpnových dnů roku 1995 vyhnala z vlasti celou srbskou populaci Chorvatska (Republiky Srbská Krajina)“.

Na webu haagského tribunálu stojí, že verdikt v kauze Šešelj byl „vyhlášen“. Že ho zprostila obžaloby, však už ne. Zato odlišné stanovisko soudce, který na Šešeljově vině trval, tam figuruje v plném znění.

„Kauza Vojislava Šešelje je největším fiaskem haagského tribunálu. Nejhrubší popření všech právních norem ji lemuje počínaje obviněním až do posledního dne.“ Už samo „obvinění se totiž psalo v době, kdy měla prokuratura prázdné ruce. Bývalá prokurátorka Carla del Ponteová se v memoárech přiznala, že ji tehdejší srbský premiér Džindžič prosil, aby ´ho Šešelje zbavila a už nikdy nevrátila zpět´. C. del Ponteová pak vznesla obvinění v naději, že jím Šešelje vystaví nátlaku. Ten jí však zamíchal všechny karty hned obratem, když se Haagu vydal už za pár dobrovolně sám. Prokuratura nebyla přesto s to připravit proces ani za dalších pět let.“

Šešelj si užil své. Už v tvrdém sporu, aby se mohl hájit sám. Jakmile by kývl na to, že ho bude zastupovat obhájce, práva na vlastní obhajoby by se nenávratně zbavil. Nakonec musel riskovat i zdraví a život. Právo na vlastní obhajobu, ač jde o rutinní variantu i v Haagu, si totiž vynutil až třicetidenní hladovkou. 

Prokuratura nesehnala jediného svědka ani za pět let. O to víc bylo těch, z koho  mámila křivá svědectví. „Přímo před tribunálem jich to odpřisáhlo víc než 30.“ I to, že „prokuratura vyhrožovala jim samým i jejich rodinám. Za to však Haag k odpovědnosti nikoho nehnal!“

„Když tribunálu došlo, že je prokuratura v koutě, rozhodl nedat slovo ani  Šešeljovým svědkům. Z procesu s lídrem Srbské radikální strany se tak stal  unikát mezinárodní ´jurisdikce´.“ Tajemník haagského tribunálu se nakonec vylhával i trapasy, jaké by jinde vyvolaly kolosální skandál. Předhazoval  Šešeljovi, že „má na dopravu svých svědků ze Srbska přece dost peněz sám“.  A když to nebyl s to doložit, „dožadoval se po něm, ať prodá vlastní dům a cestu svých svědků zaplatí z prodejní ceny. Každý normální soud by si ho za podobné kousky vzal do prádla, až by z něj lítalo peří. Tady však zazněla třeskutá arogance i z úst senátu: ´Vy přece, pane Šešelji, máte v Srbsku spoustu stoupenců, a svou obhajobu tak finančně utáhnete, i když dá každý jen po 1 – 2 eurech.´“

Šešelj byl – dokonce třikrát – „kázeňsky trestán za urážku soudu“. Že trpí  astmatem, bylo „tribunálu“ notoricky známo. Z cely, již mohl větrat oknem, ho přesto stěhoval do „klimatizace, ničící i lidi plné zdraví“. Také kardiostimulátor, který mu implantovali, „místo úlevy permanentně probíjel“. „Pokus ordinovat mu za mřížemi neznámé léky nebyl vyšetřen dodnes.“ 

Strávil tam skoro dvanáct let. Coby „nejlepší právník světa“, jak si zažertoval sám. A „skutečně: to, co dokázal profesor práva Vojislav Šešelj, se nepodařilo ještě nikomu. Hájil se sám, bez advokáta. A porazil tribunál, který se  nezastavil před ničím.“ Pomáhal mu sice  „tým srbských právníků“. A hlavně  „obrovská podpora veřejnosti země a Srbské radikální strany“. Samotnou „právní bitvu však sváděl právě on – Šešelj. A tu také vyhrál.“

Svůj proces tak nakonec „obrátil dokonce proti samotnému tribunálu“. Ten sice nevyhověl jedinému z jeho podání. Do „letopisu mezinárodní jurisdikce a vědomí široké veřejnosti však vstoupí všechna“. A právě už to, že se k nim meritorní spor konat ani nesměl, dokládá víc než barvitě, že právo nepošlapal „jen ten či onen soudce, ale tribunál jako instituce“.

Šešelj to ustál coby „sám voják v poli“. Od své pravdy neuhnul ani o milimetr. Došel s ní až do vítězného konce. V „těchto dnech svou stranu vede  do parlamentních voleb, konaných 24. dubna. Svůj program pro Srbsko shrnuje do tří bodů: ne do NATO, ne do EU, ale s Ruskem.“