Válka je „pokaždé až ten úplně poslední, drsný argument“. Je „spojen se značným rizikem“. To, oč kráčí, přitom samotnou „válkou nikdy nezačíná a válkou ani nekončí“. Válka je „přechodnou etapou v situaci, kdy kompromis není možný, povolanou vytvořit nové podmínky, v nichž kompromis možný bude anebo jeho potřeba díky tomu, že jedna ze stran konfliktu zmizí ze scény, odpadne“.

I proto nebývají zdaleka „všechna politická rozhodnutí srozumitelná obyvatelstvu, ani vojákům“. Například „pruský kancléř (a později kancléř Německé říše) Otto von Bismarck – navzdory naléhání krále (a budoucího císaře) Wilhelma I. i žádostem pruské generality – si za rakousko-prusko-italské války v roce 1866 okupaci Vídně dokázal odpustit a měl naprostou pravdu“. Právě tím totiž „urychlil uzavření míru podle pruských podmínek a dosáhl navíc toho, že se Rakousko-Uhersko už doživotně (až do svého zániku v roce 1918) stalo mladším partnerem Pruska a pak Německé říše“.

Směrodatné je tak to, „oč konkrétně jde politikům“, „jak vidí podmínky poválečného kompromisu“. Teprve na této bázi lze „porozumět, proč  bojové operace nabyly právě daného rázu (vleklé občanské války a periodických příměří) nejen na Ukrajině, ale i v Sýrii“.

„Názor kyjevských politiků nás nemá proč zajímat – ti totiž už o ničem nerozhodují. To, že je země řízena zvenčí, se už ani netutlá, a to, zda jsou ti ministři Estonci nebo Gruzínci, je úplně jedno – američtí jsou tak jako tak.“ Stejně mizivou váhu má, co o budoucnosti soudí lídři Doněcké a Luhanské lidové republiky. Obě „existují díky ruské podpoře a dokud je Rusko podporuje, jeho zájmy musí být garantovány“. V sázce je toho příliš moc na to, aby se čistě o své vůli rozhodovali Zacharčenko, Plotnickij či kdokoli jiný.

„Na EU záviselo mnohé jen do konce loňského léta, kdy bylo válce stále možné předejít či ji zarazit na samém počátku. Tehdy by tvrdá, principiálně protiválečná pozice Evropské unie přišla právě včas, umožnila by americké kroky, rozněcující válku, blokovat a učinila EU samostatným a důležitým geopolitickým hráčem. EU však tuto možnost promarnila a zachovala se jako věrný vazal USA. V důsledku toho je dnes Evropa na hraně vnitřních otřesů a nic nebrání, aby ji v nejbližších letech stihl osud Ukrajiny, o to však s větším rachotem i potoky krve i menším výhledem, že se v dohledné budoucnosti vše srovná (protože kdosi přijde a udělá pořádek).“

„EU má dnes na vybranou ze dvou možností – buď zůstat americkým rukojmím, nebo si přimknout k Rusku. V závislosti na té, již zvolí, to odnese buď jen lehkým leknutím (z toho, že část periférie odpadne a některé země projdou fragmentací), anebo se zhroutí do kolapsu. Úměrně neochotě  evropských elit se s Amerikou rozejít je však kolaps téměř fatální.“

„Nás musí z podstaty věci zajímat názor dvou velkých hráčů, určujících konfiguraci globální fronty a střetávajících se o vítězství ve válce nové generace (Třetí světové válce síťových center). Těmito hráči jsou USA a Rusko.“

„Pozice USA je srozumitelná a průzračná. Ve druhé polovině 90. let Washington definitivně promarnil šanci v tichosti reformovat ekonomiku studené války, a vyhnout se tak nevyhnutelné krizi systému, jehož rozvoj je limitován konečností planety Země a všech jejích zdrojů, včetně těch lidských, což bylo ovšem v rozporu s potřebou donekonečna zvyšovat emisi dolarů a jejich masu v oběhu.“

„Jen co Rusko dalo najevo své právo rozhodovat se samostatně, střetu s USA se už vyhnout nedalo. Teď už mohly agónii systému USA, okrádajícího zbytek světa, prodloužit napřed jen země třetího světa, pak potenciální konkurenti, potom spojenci a ve finále i nejbližší přátelé. Ta loupež však může pokračovat, jen dokud jsou USA světovým hegemonem a o této hegemonii není pochyb. A právě proto od momentu, kdy Rusko deklarovalo své právo se samostatně politicky rozhodovat (byť jen v regionální, nikoli globální dimenzi), nemohlo k jeho střetu s USA nedojít. A tento střet už pokojným kompromisem uzavřít nelze.“

Pro USA se však „kompromis s Ruskem rovná dobrovolné rezignaci na hegemonii“. A s ní nutně i „rychlé systémové katastrofě (nejen ekonomické a politické krizi, ale paralýze státních institucí a zneschopnění státu plnit své funkce, tedy nevyhnutelnému rozvalu). Pokud vyhrají USA, čeká systémová katastrofa Rusko. Po takové ´vzpouře´ jeho vládnoucí třída ztrestají likvidace, vězení a konfiskace, eroze státu, anexe jeho významných teritorií a likvidace jeho vojenské síly.“

Tím víc třeba „porozumět tomu, čeho hodlá dosáhnout ruské vedení, konkrétně prezident Vladimír Putin“. Poněvadž „válka potrvá až do vítězství a všechny přechodné dohody třeba chápat jen jako dočasná příměří – time-out, nezbytný k nabrání nových sil, mobilizaci nových zdrojů a hledání dalších spojenců“.

Rozumět právě Putinově strategii a taktice třeba s ohledem na strukturu ruského mocenského systému. „Není, jak leckdo tvrdí, autoritářský, nýbrž založený na autoritě“ („ne avtoritarna, no avtoritetna“). „Nestojí na legislativně zakotvené moci vrcholného představitele, nýbrž na autoritě člověka, stojícího v čele, který ten systém vybudoval a nutí efektivně fungovat.“

Putin sám se za patnáct let, kdy stojí na špici mocenské pyramidy, snažil –„nehledě na složité vnější i vnitřní podmínky“ – „roli vlády, zákonodárného sboru a dokonce územních orgánů maximálně posílit“. Už proto, že „žádný politik nevládne věčně, a klíčovým atributem stability systému je zajištění politické kontinuity nehledě na to, kdo konkrétně je u moci“. „Dosáhnout  plné autonomie řízení (jeho potence fungovat bez prezidentské supervize) se zatím žel nepodařilo. Putin je i nadále klíčovým článkem systému právě proto, že důvěru populace magnetizuje právě on osobně, a to v době, kdy se sám systém (v podobě státní moci a jednotlivých institucí) těší důvěře mnohem menší.“

Putin „vedl Rusko patnáct let akurátně k renesanci v podmínkách americké hegemonie ve světové politice“. „Značných možností Washingtonu ovlivňovat i vnitřní politiku samotného Ruska.“ Tím exaktněji musel „chápat, jaký boj vede a s kým. Jinak by se tak dlouho neudržel.“ „Úroveň konfrontace, již Rusko ve vztahu k USA připouštělo, rostla velice pomalu, do jisté doby v podstatě nepozorovaně.“

„Na první pokus o barevný převrat na Ukrajině v letech 2000 – 2002 (´kazetový skandál´, ´kauza Gongadze´ a akce ´Ukrajina bez Kučmy´) Rusko nereagovalo vůbec.“ Své „alternativní stanovisko sice avizovalo,  aktivně do dění však nevstupovalo ani během převratů v Gruzii v listopadu 2003 – lednu 2004 a na Ukrajině v listopadu 2004 – lednu 2005“.

„Proti americkému spojenci (Gruzii) nasadilo vojska teprve v roce 2008 v Osetii a Abcházii. V roce 2012 ruská plavidla dávala najevo připravenost ke konfrontaci s flotilami USA a jejich spojenců v Sýrii. V roce 2013 Rusko zahájilo preventivní ekonomické kroky proti Janukovyčově režimu, a přispělo tak k odhalení škod, k nimž by vedl podpis asociačních dohod.“

„Putin dávkoval v každé konkrétní fázi míru konfrontace s Amerikou po hranici, již bylo Rusko s to ustát. Ukrajinu Moskva před převratem zachránit nemohla – pro samu podlost, zbabělost a hloupost těch, kdo stáli sami v jejím čele (nejenom Janukovyče, ale každého z nich bez výjimky), po únorovém ozbrojeném převratu v roce 2014 v Kyjevě však s Washingtonem do otevřené konfrontace vstoupila. Jestliže až dosud se konflikty střídaly s obdobími zlepšení vztahů, od počátku roku 2014 se rusko-americké vztahy zhoršily razantně a téměř okamžitě dosáhly bodu, jehož překročení by  v předjaderné éře vedlo k vyhlášení války automaticky.“

Pokud si „dnes Rusko, co do stupně konfrontace, meze už neklade, znamená to, že Putin dospěl k závěru, že ve válce sankcí, válce nervů, válce informační, občanské válce na Ukrajině i válce ekonomické je Rusko už s to vyhrát“. Putin „už s vítězstvím počítá“. A právě proto, jak „pečlivě své kroky připravuje a snaží se předvídat všechny nečekané momenty, lze usoudit s jistotou, že když se ruské vedení rozhodlo USA už neustupovat,  disponuje zárukou, že vyhraje, dvojí, ne-li trojí.“

Autor se netají, že „rozhodnutí vstoupit s Washingtonem do konfliktu nepadlo až v roce 2014, ani 2013. Výzvou, již USA nemohly ponechat bez trestu, byla už válka 8. 8. 2008.“ V letech „2008 – 2010 však byl potenciál zdrojů USA (nejen vojenský či ekonomický, ale komplexní) výrazně větší,  než dnes“ - a „potenciál Ruska oproti současnosti mnohem menší“. „Hlavním úkolem tak bylo dosáhnout, aby předmět sporu narůstal jen  pozvolna, a nikoli  explozivně.“ Zatímco „otevřenou konfrontaci, kdy jdou masky dolů, tak jako dnes, a všem dochází, že válka už začala, bylo třeba odložit, jak to jen šlo. A v ideálním případě ji nedopustit vůbec.“

„USA každým rokem slábly, zatímco Rusko rostlo. Trendy to byly objektivní, zastavit je nešlo a dalo se predikovat s jistotou, že k období 2020 – 2025, aniž na jakoukoli konfrontaci dojde, bude s americkou hegemonií konec.“ A „USA tak už nebudou řešit, jak vládnout světu, ale jak se spasit před vnitřní katastrofou“.

I proto je další Putinovou prioritou „udržet mír či aspoň zdání míru co možná nejdéle“. Poněvadž „právě mír je objektivní výhodou pro Rusko dosahující, aniž by je to stálo gigantické náklady, téhož politického výsledku, avšak za celkově značně příznivější situace ve světě“.

„Tak jako se v podmínkách míru v Donbasu kyjevská junta zhroutí sama, není za podmínek globálního míru síly, schopné odvrátit definitivní autodestrukci vojensko-politického a finančně-ekonomického systému, vybudovaného USA.“ I proto „Rusko vytrvale nabízí mír. Tady jsou kroky Ruska definovány maximou Sun-c´: ´Nejlepší válka je ta, která ani nezačala.´“

„Že ve Washingtonu nepracují hlupáci, je mimo pochybnost“ („ať už na dané téma ruské talk-show a bloggeři hlaholí cokoli“). „V USA situaci, v níž se ocitli, chápou precizně. Jsou si navíc vědomi i toho, že Rusko jejich likvidaci v plánu nemá a s ochotou spolupracovat jako rovný s rovným to míní zcel upřímně. Podobná spolupráce je však pro USA nepřijatelná jen díky jejich sociálně-ekonomická situaci – ekonomický krach a sociální exploze nastanou dřív, než Washington nezbytné reformy (a to i s pomocí Moskvy a Pekingu) stihne provést (tím spíš, že paralelně bude třeba reformovat i EU). V USA krom toho za posledních dvacet pět let vyrostla politická elita, která si na status šéfa světa zvykla. To, že jí někdo může udělat čáru přes rozpočet, nechápe zcela bezelstně.“ 

„Pro představitele vládnoucí třídy USA (ne až tak byznysu, jako byrokracie) je představa, že se z vládce nad osudy divokých domorodců stanou rovnoprávnou smluvní stranou, nepřijatelná.“ Zhruba tak, jako kdyby kdosi navrhl Gladstoneovi či Disraelimu, aby se stali premiéry Zulukafrů. Pro „USA je tak, na rozdíl od Ruska, válka tím, bez čeho se neobejdou“.

„Každá válka je v zásadě střetem zdrojů. Vyhrává zpravidla ten, kdo má zdrojů víc, může mobilizovat víc vojáků, vyrobit víc tanků, plavidel a letadel. Někdy se sice strategicky prohranou válku dařilo vyhrát taktikou přímo na bitevním poli.“ Tak jako v případě Alexandra Makedonského, Bedřicha Velikého i Hitlera v letech 1939 – 1940.

„Jaderné velmoci si to však na bitevním poli rozdat nemohou. Otázka báze, jíž disponují díky svým zdrojům, tak nabývá prvořadého významu. Právě proto jsme byli v minulém roce svědky urputného boje, jejž Rusko a USA sváděli o spojence. Rusko v něm vyhrálo. Stojí-li na straně USA jen EU, Kanada, Austrálie a Japonsko (a to ještě ne vždy bezpodmínečně), Rusku se se na svou podporu podařilo zmobilizovat BRICS, pevně se uchytit v Latinské Americe a začít USA vytlačovat z Asie a severní Afriky.“

„Sumarizuje-li se bilance hlasování v OSN, ukáže se, že spolu s Ruskem (a podpoře Ruska se rovná už absence oficiální podpory USA) tu vystupují země, na něž připadá kolem 60 % světového HDP, více než 2/3 obyvatelstva a přes ¾ planetární souše. Rusko tak dokázalo zdrojů mobilizovat víc.“

V daném kontextu se USA nabízely dvě varianty. Ta „prvá šanci na úspěch dávala a rozběhla se od prvních dnů ukrajinské krize. Tkvěla ve snaze donutit Rusko k tomu, aby si vybralo mezi špatným a ještě horším.“ Aby se „smířilo buď s tím, že na jeho hranicích vznikne nacistický stát, a Rusku tak razantně poklesnou mezinárodní prestiž, důvěra a podpora ze strany spojenců a za určitou, nepříliš dlouhou dobu je nemine ani úder vnitřních a vnějších proamerických sil, bez šance ho ustát.“ Anebo „aby na Ukrajinu vyslalo armádu, rychle smetlo juntu, která se ještě nestačila etablovat, restaurovalo legální Janukovyčovu vládu, bylo však obviněno z agrese proti nezávislému státu a z potlačení lidové revoluce a na Ukrajině si vykoledovalo nespokojenost ucpaných uší a nezbytnost na podporu loutkového režimu v Kyjevě (a jiný tam za daných podmínek možný nebyl) vynakládat enormní zdroje (vojenské, ekonomické, diplomatické)“.

„Rusko ty varianty obešlo. K bezprostřední invazi nedošlo. S Kyjevem bojuje Donbas. Teď musí do loutkového kyjevského režimu, odsouzeného ke krachu, pumpovat nesmyslně deficitní zdroje Amerika - a Rusko může v klidu nabízet mír.“ Amerika proto iniciuje „plán B“. „Roků má, jako svět sám“: „Nejsi-li s to určité území udržet a zabránit tomu, aby padlo do rukou protivníka, třeba je maximálně zdecimovat, aby protivník, až vyhraje,  dopadl hůř, než kdyby prohrál, a všechny své zdroje utopil na konto holého  přežití zpustošeného území a snahu mu vrátit život. Proto USA přestaly Ukrajině pomáhat čímkoli jiným, než politickou rétorikou, a ponoukají ji k tomu, aby občanskou válku rozšířila na celé teritorium země. Ukrajina má shořet nejenom v Doněcku a Luhansku, ale i v Kyjevě a Lvově. Cílem je co  možná zdevastovat vše, na čem lidé existenčně závisí, a dovést je na sám práh holého přežití. Pak se na území Ukrajiny vynoří milióny velice hladových, velice zlých a po zuby ozbrojených lidí, vedoucích krvavou řež o kus žvance. A zastavit tuto řež dokáže jen zahraniční vojenská přítomnost a   obrovské finanční injekce do toho, jak nakrmit obyvatelstvo a resuscitovat  ekonomiku (aby se Ukrajina od určitého momentu dokázala nakrmit sama).“

„Že všechny tyto náklady padnou na konto Ruska, se rozumí samo sebou. Putin má právem za to, že nejen státní rozpočet, ale všechny vládní zdroje, včetně vojenských, budou v takovém případě praskat ve švech a mohou to neustát. Proto je úkolem nedopustit, aby Ukrajina vzplála dřív, než bude   domobrana s to dostat situaci rychle pod kontrolu. Oběti i devastaci třeba co možná minimalizovat a udržet aspoň jakous takous ekonomiku a elementární provoz velkých měst, aby obyvatelstvo sice jen tak tak, ale stále přežívalo, a ne umíralo.“ Pak si „Ukrajinci podají nacistické bandity sami“.

„Tady se Putinovi rýsuje spojenec v podobě EU.“ USA se „proti Rusku po celou dobu snažily nasazovat právě evropské zdroje“. Tím víc to tu – v „už beztak slabém článku“ – začalo urychlovat i „odstředivé procesy, nazrávající už dávno“. „Evropa se USA sice postavit není s to, Ukrajiny v plamenech se však bojí na smrt. Skončí-li to na jejích východních hranicích i zruinovanou Ukrajinou, vyvalí se odtud nejen do Ruska (uzavřeného nárazníkem lidových republik), ale i do EU milióny ozbrojených lidí (takové dobroty, jako narkobyznys, dodávky zbraní každému, kdo zaplatí, export terorismu atd. ani nepočítje). Tohle Evropská unie neustojí.“

„Proto se Hollande a Merkelová vůbec poprvé za celou dobu konfliktu  pokoušejí požadavky USA nejen sabotovat (tím, že sankce zavedou, ale snaží se je neuvalit), ale i tím, že se odhodlali i k minimálním samostatným krokům ve snaze dosáhnout na Ukrajině jakéhosi sice ne kompromisního  míru, ale aspoň příměří. Vzplane-li ukrajinské území, shoří rychle, a z EU to udělá partnera nespolehlivého, ochotného ne-li do ruského tábora přímo přejít, pak přinejmenším zaujmout neutrální pozici. Washington je v rámci své strategie nucen škrtat sirkami i pod Evropou.“

„Komplex občanských i mezistátních válek na kontinentu, který je zbraněmi všeho druhu nabit nadoraz a kde žije přes půl miliardy lidí, je neporovnatelně vážnější, než občanská válka na Ukrajině. USA přitom od Evropy dělí Atlantik. Naděje, že to za La Manche nějak přečká, si může dělat i Británie. Zato Rusko a EU spojuje dlouhá společná hranice. Požár od Atlantiku po Karpaty (za situace, kdy od Karpat až po Dněpru budou tlít oběšenci), Rusko nevyhovuje ani trochu.“

A to je další důvod, proč se Putin snaží „ty nejhorší důsledky požáru Ukrajiny i požáru Evropy neutralizovat stůj co stůj, poněvadž předejít jim úplně možné není.“ Pokud „si totiž USA zamanou, požár jednoduše založí“. Tím víc „to chce mít možnost ho uhasit rychle a nenechat shořet to, co má ze všeho největší hodnotu“.

Putin si tak „ve snaze uhájit zákonné zájmy Ruska přeje mír, mír a ještě jednou mír, neboť právě mír toho umožňuje dosáhnout ze všeho nejefektivněji a s co nejmenšími náklady. A tak jako mír už z jedné strany  možný není a příměří jsou stále virtuálnější a křehčí,“ tím, co „Putin zároveň  potřebuje, je, aby válka skončila co nejdřív“.

„Chci podtrhnout, že jestliže ještě před rokem se míru dalo dosáhnout za podmínek pro Západ maximálně výhodných,“ pak „dnes už to možné není a podmínky se pokaždé budou zhoršovat dál a dál. Formálně se nezměnilo nic, mír v podstatě za jakýchkoli podmínek je pro Rusko výhodný stále. Změnila se jen jedna, zato však ta nejdůležitější komponenta – veřejné mínění. Ruská společnost prahne po vítězství a odplatě. A protože v Rusku moc, jak jsem to vyložil výše, není autoritářská, ale založená na autoritě, veřejné mínění pro ni (na rozdíl od zemí ´tradiční demokracie´) není jen prázdnou nádobou.“

„Putin je hlavním článkem (svorníkem), jen dokud se se těší autoritě u většiny populace. Ztratí-li jeho podporu, systém to stability, poněvadž ruské politicum srovnatelnou figuru zatím nevygenerovalo, zbaví. Moc se autoritě těší, pouze dokud uvádí v život přání mas. Rozprášení ukrajinského nacismu (byť i diplomatické) musí být zřejmé a nesporné.“ Neboť „dnes Rusko vezme už jen kompromis na tomto základě“.

„Celkové rozložení sil, priority a možnosti stran tak, nehledě na Putinova přání a zájmy Ruska, směřují k tomu, že válka, mající ještě loni skončit v hranicích Ukrajiny, zasáhne už téměř nevyhnutelně i Evropu. A tady se dá už jen hádat, co se ukáže efektivnější – americký benzín nebo ruský hasicí přístroj.“

Na to, že „hranicí mírového úsilí ruského vedení nebudou jeho přání, ale reálné možnosti, se však dá vzít jed. Proti vůli lidu a běhu dějin nelze bojovat dokonce ani s každým zvlášť, natož pokud se shodují, takže jediným rozumným krokem zkušeného politika je tomu, co lid chce a kudy  historický proces míří, porozumět a podpořit to ze všech sil.“

Oč nepravděpodobnější je v daném kontextu „uspokojit přání stoupenců toho, aby se Novorusko etablovalo jako samostatný stát“, tím méně se – „s ohledem na rozsah hrozícího požáru“ – jeví jako „neřešitelně komplikované řešení osudu celé Ukrajiny“. „Bude to ovšem zároveň pěkně drahý špás.“

„Ruský lid bude logicky postaven před otázku: žijí-li v Novorusku Rusové, které jsme zachraňovali před nacisty, proč potom musí žít v jiném státě? A pokud snad v jiném státě žít chtějí, proč má pak jejich města a závody rekonstruovat Rusko? Na tyto otázky existuje jediná rozumná odpověď – začlenit Novorusko do Ruska (tím spíš, že bojovat tam sice kdo má, ale s manažery to bude horší). A jakmile se do Ruska bude moci začlenit část Ukrajiny, může to udělat celá. Tím spíš, že v době, kdy řešení této otázky vyvstane, tu už EU coby alternativa euroasijského volby nebude.“

A tak „bude jen logické, pokud o znovusjednocení bude rozhodovat  federativní Ukrajina jako celek, a ne jakési útvary, vymykající se chápání. Na to, jak kreslit politickou mapu, je podle mne ostatně brzy. S válkou na Ukrajině se do konce tohoto roku očividně skoncovat podaří, povede-li se však USA požár přenést do EU (a ony se o to pokusí), řešení teritoriálních problémů potrvá minimálně pár let a klidně i déle.“

„Mír je pro nás mimochodem výhodný i tu.“ Neboť právě v „,mírových podmínkách se díky teritoriální přestavbě narůstání báze ruských zdrojů, přechod nových spojenců na jeho stranu (z řad bývalých partnerů USA) a marginalizaci Washingtonu za prvé markantně zjednoduší a za druhé přechodně pozbude svého zásadní významu (zvlášť pro ty, kdo se stanou dějištěm teritoriální přestavby).“