Roční rozpočet IS – píše s odvoláním na zjištění amerických i dalších západních rozvědek - činí kolem 2,5 miliardy dolarů. Ty „gigantické finance pocházejí z prodeje ropy i plynu, racketeeringu, únosů, prodeje historických pokladů umění i exportu bavlny“ a dalších komodit (například cementu). V případě artefaktů jde často o předměty, staré až osm tisíc let. IS má ovšem i „spousty vlivných mecenášů“.  Právě „finanční zdroje jsou tím, na čem úspěch všech závisí především“.   

„Po vyhlášení nového ´státu´ - ´Islámského chalífátu´ se zákony šaría – začaly do jeho kasy proudit daně od jeho desetimiliónové populace, jakož i z nákladní přepravy a rovněž ´revoluční daň´. Těchto peněz se i na zajištění určitých funkcí státu typu zásobování vodou a zdravotnictví využívá jen zčásti. Hlavní díl daňového inkasa jde na žold militantů.“

„Poté, co se zmocnili města Mosul v severním Iráku, padla do rukou teroristů filiálka irácké Národní banky se 400 milióny dolarů.“ Už to „umožňuje vyplácet 60.000 militantům celý rok po 600 dolarech měsíčně“.

„´Islámský stát´ však nemá jen ´populaci´ a okupované banky.“ Opírá se i o „zákulisní podporu Turecka“. „Ovládá nejdůležitější zemědělské oblasti Sýrie,“ jež „byla ještě nedávno jedním z největších producentů bavlny na světě“. Teď ale „patří 90 % bavlníkových polí IS. Bavlna se ilegálně exportuje do Turecka, kde se prodává za dumpingové ceny. Turecká vláda, oficiálně vystupující proti IS, nad tím přivírá oči. Tržby z prodeje bavlny, kukuřice, obilovin a jiných plodin činí až 180 miliónů euro ročně.“

„Tras kontrabandu mezi Sýrií a Tureckem se využívá i k exportu ropy. IS ovládá důležitá ropná pole v Sýrii (kolem 60 % celku) a Iráku (10 % celku). Tržby z ropy činí kolem 700 miliónů dolarů ročně, tedy kolem 38 % ročního rozpočtu IS.“ Na druhém místě jsou inkasa za zemní plyn (17 % celku).

Okupovaná ropná pole „produkují desetitisíce barelů denně“. „IS prodává ropu za dumpingových 20 až 25 dolarů za barel. Že právě Turecko je i jejich  hlavním kupujícím, není žádným tajemstvím“. A právě v tom tkví i „absurdita celé situace“. „Turecko, člen NATO i mezinárodní koalice proti teroristům, nakupuje bez zábran ropu od těch samých teroristů a USA za to Turecko žádnými ekonomickými sankcemi netrestají. Nám, expertům v mezinárodní politice, to demonstruje očividně, jak dvojznačnou roli v regionu hrají Turecko i USA .“

„Jen zřídka u nás bývá řeč i o finančních tocích, proudících do IS ze zemí Perského zálivu, konkrétně Saúdské Arábie a Kataru. Nejde o přímou státní pomoc. Jsou to peníze zámožných mecenášů, sympatizujících s islámským fundamentalismem. Financování daného ražení z této teroristické organizace činí skutečný mezinárodní koncern.“ A to se na rozpočtu IS podílí jen ze 2 %.

Jen jeden z „výběrčích“, tuniský militant Bin Al Falih al-Awni, zabitý dronem letos v červnu, dokázal v samotném Kataru inkasovat 2 milióny dolarů. „V armádě IS bojují ozbrojenci z celého světa.“ Jsou z celkem 110 zemí. Nejvíc jich „pochází ze Saúdské Arábie (2.500) a Tunisu (3.000), přibližně 400 však i z Belgie a 800 z Francie. Mnozí žoldáci s sebou do IS vezou i peníze. Ví se například, že řada belgických militantů si před odjezdem nabrala spotřebitelské úvěry, které se přirozeně nebudou jaktěživ splácet.“ Korunu všemu nasazuje fakt, že „mnozí evropští militanti inkasují přes bankomaty v Turecku i sociální dávky“.  

„Podle názoru francouzského kriminalisty Xaviera Raufera jsou mezi ozbrojenci, bojujícími v Sýrii, a jejich komplici ve Francii a Belgii nastaveny propracované zločinecké kanály dodávek zbraní a narkotik do Evropy, tržby z jejichž prodeje se pak různými cestami vrací zpět do ISIS. Opomenout nelze ani fakt, že soukromí žoldáci vždy přecházejí k tomu, kdo platí víc. Děje se to i v Iráku a Sýrii. Pro žoldáky, působící v tzv. umírněných povstaleckých skupinách, financovaných státy Perského zálivu a Spojenými státy (a bojujících proti IS, ale i proti Asadovi), je dezerce k tomu, kdo platí nejvíc, tedy k IS, lákadlem. Když k teroristům přecházejí, jdou tam i se vší vojenskou výbavou od dosavadních principálů.“ 

A tak „jsme svědky války, v níž se protkaly desítky zájmů. Chaos, který nastal následkem americké intervence v Iráku v roce 2003 a ´Arabského jara´ v roce 2008, expandoval celým regionem a destabilizoval hlavně Sýrii. Staletou rivalitu dvou islámských tendencí: islámu sunnitského ražení v Saúdské Arábii a šíitského, jehož hlavním představitelem je Írán, dovedl k tomu, že v regionu jsou teď úplně všechny politické těžké váhy.“

„V mnoha směrem to dospělo do slepé ulice, protože USA nechtějí podpořit ani jednu ze stran. Staví se jak proti IS, tak proti Asadovi. Role, již hraje v regionu Turecko coby spojenec USA, je také nejednoznačná. Prezident Erdogan se verbálně staví proti IS, na druhé straně však i nadále beztrestně obchoduje s teroristy.“