V Kyjevě žije od narození. Dnů vítězství tu zažil desítky. Masu, jaká se u Hrobu neznámého vojína sešla letos – ne „organizovaně“, ale „navzdory zastrašování“ – tu však nezažil. „Proud všech generací se k obelisku Slávy valil několik hodin.“

„Už časně ráno, kdy jsou ulice v centru a u metra ´Arsenalnaja´ ještě poloprázdné, bilo do očí až neuvěřitelné kvantum policie, svezené zřejmě z celé Ukrajiny. V kordónu stáli i důstojníci, majoři i plukovníci. Personál Ozbrojených sil Ukrajiny v maskáčích zablokoval spolu s policií i přístup k Věčnému ohni a uzavřel celý dopravní koridor. Květy se pokládat nesměly. Mladí dobrovolníci rozdávali nový emblém, který si vymyslela vrchnost – rudý mák s černou dírou uprostřed. Místní vtipálkové ten symbol  překřtili na ´proktologův sen´“ („proktologie“ léčí hemoroidy i jiné řitní neduhy).

„Přepisování“ dějin vězí rovnou v žumpě. Až po uši. „V posledních měsících se lidem vtloukají do hlav i zhovadilosti, volající do nebe.“ Až po verzi, že „Moskva  Ukrajince zmátla“ - a oni tak „bojovali na straně nepřítele – Sovětského svazu.“

Spousta Kyjevanů však na sprosťárny nedá. Romašin míjel i „skupiny lidí s portréty blízkých, kteří se zúčastnili války“ - a „na nich s ´georgijevskými´ páskami“ (řeč je o oranžově-černé dekoraci, připomínající starší ruskou tradici, dnes ovšem symbolizující právě Den vítězství před 70 lety).

„Armáda v maskáčích se na ty pásky mračila. Mračila, ale mlčela. A když jsem se policejního plukovníka solidního zevnějšku zeptal, proč se nesmí k Věčnému ohni, pokynul hlavou k černým vozům SBU a prohodil: ´Tady jsou garantem tamhleti.´“

Kyjevská „´přehlídka´ nabídla ubohou podívanou“. „Řízný marš ukrajinské armádní hudby“ - a „tří orchestrů, pozvaných z Polska, Litvy a Estonska“. Po „nich napochodoval i orchestr z Jordánska“. „Kde se vzal, je ve hvězdách.“ Ti všichni „zvládali pochod  pod psa“. „Za zlámanou grešli nestála ani hudba.“

„Jen co se z parku Slávy kradmo vytratili papaláši, unavený kordón si radostně oddechl.“ Svátek, o němž je 9. květen doopravdy, začal až teď. „Ze tváří zněla jasná zpráva: ´Vy nás nutíte slavit, jak je libo vám, my si to ale oslavíme po svém.´“

Letošní „Den vítězství byl demonstrací pohrdání“. „Pohrdání těmi u koryt.“ Těmi, „kdo zastrašují a vlezle se cpou až do duše i rodinné památky“. Kdo „chtějí minulost zneuctít stoj co stůj“. A právě „těm u koryt vyslala lidská masa i jiný vzkaz: ´My se vás nebojíme!´“

K Věčnému ohni směla, až když se policejní kordón rozešel. Tím rychleji přibývalo – nehledě na harašení „postihem“ - i „georgijevských pásek“. Hroby skutečných hrdinů - maršála Rybalka, legendu partyzánského hnutí Kovpaka i všechny ostatní – jich míjely stovky.

„Každý z těch památníků zasypaly květy. Tisíce květů. U Věčného ohně se jich nakupilo tolik, že utvořily živou zeď. Právě tu, u Věčného ohně, zavlály i rudé zástavy dvou gardových útvarů Velké vlastenecké války. Zazněly písně válečných let. Lidé se valili nekonečným proudem…“  

„Oficiální projevy na pořadu nebyly. Několik řečníků promluvilo jménem socialistů a komunistů. Hesla ´Sláva sovětskému lidu – vítězi!´ a ´Ať žije sovětská Ukrajina!´ našla vřelou podporu. To vše se, budu se opakovat,  odehrálo spontánně, rovnou od srdce.“

„Bez křiklounů a hysterických fistulí se to přirozeně neobešlo.“ Pokaždé se však „v mžiku ztráceli ve sborovém ´Sláva velkému vítězství!´. Sváteční náladě, což jsem nečekal ani sám, dominovaly optimismus, kuráž a radost.“                

Pak nastoupilo i „kyjevské duchovenstvo, vedené vrchním metropolitou Onufrijem. A s nimi i věřící s ikonami Sv. Georgije Vítěze, Sv. Vladimíra, vítězného Serafima Sarovského. Leckomu dodal odvahy už neohrožený postoj Onufrije a jeho nejbližších na zasedání Verchovné rady 8. května. Metropolita i jeho dva biskupové – Antonín (Pakanič) a Iona (Čerepanov) – tu odsoudili válku a demonstrativně ani nepovstali, když četl Porošenko   jména ´hrdinů protiteroristické operace´. Věřícím šla tak příkladem odvahy     i sama církev.“

„Ve třináct hodin kyjevského času zaznělo: ´Kristus vstal z mrtvých!´ Začala mše za padlé ve Velké válce.“ Za to, aby se jejich světlá památka uchovala do skonání věků, orodovaly stovky duchovních a tisíce Kyjevanů.

„Kyjevské televize“ – „ta Kolomojského a Pinčukova práčata“ – „to jistě vylíčí úplně jinak“. „Já ovšem viděl Kyjev právě tak – nevylekaný a    sešikovaný v opozici proti moci.“ „Nabitý protestem proti jedovaté slině, třísnící památku ´svaté války´.“

„Můj zesnulý otec se Velké vlastenecké zúčastnil prvně v bojích u Kyjeva. Občas mi před ním bývalo hanba - za naši lhostejnost a zbabělost. Dnes ale, na Den vítězství, už mi hanba není.“ Napsal Ilja Romašin z Kyjeva. Už 9. května.