Otázek, postrádajících věrohodnou odpověď – píše - je spousta. Běženecké tábory postavila i Saúdská Arábie. Zejí však v podstatě prázdnotou. Co tedy většinu lidí, zvedající kotvy z vlastní země, žene právě tam, kde míří? „Bohatí příbuzní, kteří se v zemích Evropské unie usadili už dřív? Verze o sociálních dávkách, za něž se tu dá žít bez práce? Kdo tu cestu chce absolvovat, převaděči jsou drahý špás. Podle některých zdrojů berou mafie za transfer běžence ze Sýrie či Libanonu do Evropy 4 až 10 tisíc dolarů. Taková suma v Sýrii, poničené válkou, nedá bankovním převodem inkasovat ani v případě, že člověk tak bohaté příbuzné má. Transfer na dluh očividně předpokládá určité garance, tím spíš proto, že Středozemní moře lodi s migranty nezřídka pohltí.“

„Kdo a proč tedy ty záruky, stěhující statisíce lidí z jiných kontinentů do Evropy, vystavuje? Šetření vyjevilo velice zajímavý fakt, spojený s rolí sociálních sítí. Ukázalo se totiž, že výzvy migrantům na ´Twitteru´, aby to vzali do Německa, pocházejí hlavně z USA. Trénink na jiných zemích se nepořádal zbůhdarma.“ Už „od dob prezidentských voleb v Íránu v roce 2009 až po Egypt a Tunis“. Už tady všude byly pojítkem veřejných protestů hlavně sociální sítě.  

Pupeční šňůra vede ke „koncepcím strategického kalibru“, „precizovaným už dávno“. Jednu z nich – pod názvem Strategicky dirigovaná migrace jako válečná zbraň (Strategic Engineered Migration as a Weapon of War) – sepsalo Belferova střediska pro vědu a mezinárodní otázky  (Belfer Center for Science and International Affairs) při Harvard University. Vyšla už březnu 2008 v magazínu Civil Wars. Kelly Greenhillová, šéfka autorského týmu, tu – „na bázi statistické analýzy“ - řeší otázku, „mohou-li se běženci stát specifickým typem zbraně, lze-li takovou zbraň použít nejen za války, ale i v míru a nakolik její nasazení může být úspěšné“. Ke kladné odpovědi tíhne ve všech případech.

Na Harvardu není exotický solitér. „Strategii řízených konfliktů“ tu - v „širším zahraničněpolitickém kontextu“ – „projektují už roky jak už zmíněné, tak řada jiných pracovišť“. Ředitel Belferova střediska Graham Allison byl za Clintona asistentem ministra obrany USA. Kmenovým expertem střediska je i  dnešní ministr obrany Ashton Carter. „Středisko financuje i práci speciální operativní skupiny, zabývající se Ruskem.“ 

Spojené státy svou „´účast s Evropou´, zažívající údery migrační vlny, jen simulují“. Například v „nedávném článku prezidenta vlivné ´Council on Foreign Relations´ Richarda Haasse, věnovaném evropské problematice, se na téma migrační krize v EU ne náhodou operuje pojmem ´management´.“ Haass tu sice preluduje i o „závazku Evropské unii pomáhat“. Hlavně však o    amerických „strategických zájmech vůči Německu a celé Evropě“. Jakákoli reálná „pomoc od nelegální imigrace do evropských zemí“ -  natož při „přechodném rozmístění uprchlíků v USA“ – tu však na pořadu není ani  náznakem.

Do celé mozaiky zapadá i jiný střípek. „15. září podepsal Barack Obama výnos, který státní správě ukládá aplikovat metody behaviorální vědy. Poslední výkřik behaviorismu, známý jako ´nudge´ (´šťouchanec´, ´popostrčení´), je jen další z manipulativních technologií v pořadí.“ Copyright na něj patří „Cassu R. Sunsteinovi, působícímu dřív ve Správě pro otázky informace a regulace Obamova kabinetu. Ten spolu s britským kolegou napsal i celou knihu, nazvanou Šťouchanec: optimalizace rozhodování o zdraví, bohatství a štěstí  (Nudge: Improving Decisions about Health, Wealth and Happiness).“

„Vábivý lexikon je však jen staniolem metodiky psychologické manipulace.“ „Teorie šťouchance“ („Nudge Theory“) člení veškeré lidské myšlení na „reflexivní“ a „automatické“. A ústí v sáhodlouhou pedanterii, jak brnkat právě na druhé z nich. A dosahovat tou „nenásilnou sugescí“ – u „jednotlivců i různých skupin“ – „souladu“ se zcela určitými „vzorky chování“.

Bez zajímavosti není ani Sunsteinovo rodinné zázemí. Od roku 2008 je totiž manželem velvyslankyně USA v OSN Samanthy Powerové. Na „sociální techniky ´šťouchance´ se teď sází i daleko za hranicemi USA“. Indicií, jež to dokreslují, je stále víc.  

„Dvojnásob efektivní zbraní“ – „nejen v přeneseném, ale i prvotním smyslu“ – jsou ovšem hlavně „migranti, schopní vytvářet nevelké gerilové oddíly diverzně-teroristického zaměření“. Těm americké imigrační úřady poskytují velkoryse nejen status běženců, ale i „rezidentů a s ním i oficiální ochranu americké vlády“.

Docela reliéfní svědectví vydává už výkaz výjimek z platné legislativy, poskytnutých americkými imigračními úřady jen za minulý finanční rok.  Kongresu ho předkládá Ministerstvo vnitřní bezpečnosti. Výjimku dostalo celkem 1.519 osob. Pouta na „teroristická seskupení, protřelá v subverzi, mají tak či onak jedna jako druhá“.

Figurují tu „prastaří komplici Washingtonu z řad kubánské emigrace“ i „militanti kosovské ´osvobozenecké armády´, kterým se bůh víc proč žije ve vlastním uměle vytvořeném státě mizerně“. I „mnozí další tajení i očividní spojenci USA“ typu „představitelů Alianza Republicana Nacionalista ze Salvadoru“ („podle všeho právě těch, co za studené války své politické oponenty vyvražďovali a teď unikají před spravedlností“). Jak „militanti ´Demokratického hnutí za osvobození eritrejské Kunamy´ - etničtí separatisté, konfrontující eritrejský stát“, tak „´Fronty osvobození lidu Tigre´  i ´Fronty osvobození Oromo´ z Etiopie“. A také z „politických“ i ozbrojených křídel všelijakých iredent, destabilizujících Barmu či Thajsko i jiné země.  Status běženců dostalo loni v USA i celkem 49 Iráčanů ze tří proamerických struktur. „Na seznamu ´1.519 výjimek´ figurují i představitelé dalších organizací, sahajících po zbrani už řadu let.“