Ač docela nevelká novelizace – sekunduje mu profesor Valentin Katasonov – je s to dopady „ekonomické války“ minimálně zmírnit. Ruský vnější dluh činil k 1. říjnu 678,4 miliardy dolarů. Na stát připadalo 48,3 miliardy USD (tedy kolem 7 procent) – a dalších 15,7 miliardy na centrální banku. Vše ostatní – 614,4 miliardy dolarů – tvoří korporátní dluh. V podobě 192 miliard USD v pasivech bank – a 422,4 miliard v bilancích firem. Celý vnější dluh RF se  rovná zhruba 22 procentům HDP. V EU je to v průměru zhruba pětkrát tolik.  

Ruské devizové rezervy země činily k 1. listopadu 426,6 miliardy USD – tedy asi 63 % vnějšího dluhu. Ve většině zemí EU jsou mnohem menší (často jen v řádu pár procent vnějších závazků). Zato v Rusku to bylo – ještě před pár lety – až kolem 100 procent. I zdejší firmy, tak jako jinde ve světě, čerpají hlavně úvěrové linky, umožňující kontinuální revolving. Právě ten ovšem anulují sankce, blokující přístup k západním finančním zdrojům.

V situaci, kdy ruská inkasa v dolarech i dalších zahraničních měnách klesají úměrně propadu ceny ropy, vstupuje do hry i riziko „covenants“, obsažených ve většině závazků vůči zahraničním věřitelům. Ty v případě, že se bilance dlužníka zhorší, opravňují žádat neprodlenou splátku celé půjčky. A víru, že k tomu západní finanční kruhy nesáhnou, má Katasonov za pustou iluzi.

Následkem „zrychleného odlivu kapitálu“ – a „splátek vnějších dluhů“ – mohou „všechny naše devizové rezervy ´vyhořet´ už během příštího roku“. „Nemluvě o směnném kursu rublu,“ z nějž hrozí zůstat jen „makulatura“ (v „´nezávislém´ Rusku, odkázaném na finanční surogáty či dolary, tak jako v ´lichvářských´ 90. letech“).

Záruku, že k tomu nedojde, spatřuje profesor v krocích, jež třeba podniknout bez dalších odkladů. Předně v „zákazu volného pohybu kapitálu“, korigujícímu jeho úplnou liberalizaci z poloviny minulého desetiletí. Za vhodnou inspiraci má i kroky zemí BRICS, které už kánony „měnového liberálního fundamentalismu opustily a praktikují různé měnové restrinkce“.

Katasonov volá i po „moratoriu na splátky vnějších závazků“ – a to až do zrušení sankcí. Moratorium lze podle něj uplatnit jak per partes („každý z ekonomických subjektů sám“), tak cestou usnesení vlády, specifikujícího rámec moratoria i podmínky jeho zrušení.

Moratorium není – „na rozdíl o defaultu“ – „jen nástrojem obrany ekonomických zájmů země“. Je „i politickým instrumentem vlivu na protivníka“. Kritici moratoria („preventivního defaultu“) „poukazují na to, plamen ekonomického války neuhasí, ale dost možná rozfouká ještě víc“. Jenže „ekonomické války se řídí stejnými zákony, jako ty ´horké´. A jeden z nich říká, že se vedou až do vítězného konce. Válka (ať ´horká´ nebo ´studená´) – to jsou obrovské náklady. Vrátí se tomu, kdo ji vyhraje. Pokud ekonomickou válku prohrajeme, uvalí na nás Západ jak reparace (platby kompenzující všechny náklady vítěze), tak kontribuce (k vítězovu dobru).“          

Tím méně se radno „dalších kroků protivníka bát“. Tím přesněji je potřeba je  „předvídat a včas minimalizovat či odvracet jejich negativní dopad“.

To Maxim Kalašnikov provokuje už titulkem – Proč jsme chytřejší než Putin. Kreml – píše v tvrdé kritice sebeuspokojení, jež podle něj hrozí – zavedl povinný odprodej konvertibilních deviz státu až 22. prosince. Podniknout to už 6. listopadu, kdy to veřejně žádal Kalašnikov, „nepřišli bychom o minimálně 70 miliard dolarů svých finančních rezerv“. A „nedopustili ani paniku, posílenou i zvýšením úrokových sazeb, dusících reálnou ekonomiku“.

Osud samotného rublu je přitom až věcí druhého řádu. Na čas se sice ještě propadat může, hlavně díky klesajícím cenám ropy. I „ty se však jednou snižovat přestanou. Saúdská Arábie pokles pod 50 dolarů za barel vydrží jen těžko.“

Pravým problémem bude, „kde vzít devizy“. Sankce blokují jak úvěry západních bank, tak zobchodování ruských státních dluhopisů na západních  trzích. Mnohé ruské korporace, dlužící přes 600 miliard dolarů už teď, závisí na konvertibilních měnách neuralgicky. Jen za ně jsou s to nakupovat  „spousty techniky, materiálů a komponent, které se doma nevyrábějí a bez nichž se zastaví těžba surovin i výroba“. „V devizách třeba platit i leasing zahraniční techniky (například leteckého parku). Svou obchodní flotilu, jakou disponoval SSSR, už nemáme: devizami se musí platit i za dopravu. A k tomu i úroky z dřívějších zahraničních půjček. Dohromady to dělá nějakých 150 miliard dolarů.“ Za „tvrdou valutu“ se stále nakupuje i nemalá část potravin – „ne sice už za 40 miliard USD, jako v roce 2013 (španělskou šunku a mozzarellu jsem si už odepřeli), ale za zhruba 30 miliard garantovaně“.

Háček je v tom, že devizová inkasa za suroviny se ze 400 miliard dolarů, jež činila rok co rok ještě  nedávno, smrsknou na zhruba 150 miliard. Plus zbylé „finanční rezervy – něco pod 400 miliard USD“. A to „jsme slíbili 17 miliard dolarů úvěru Turecku na výstavbu jaderné elektrárny a na totéž i 14 miliard dolarů Maďarsku“.

Právě nynější situace tak ukazuje víc než plasticky, jak moc chybí  „domácí levný úvěr“, a to i „pro korporacím, těžícím suroviny“ („o průmyslových  ani nemluvě“). Přestanou-li se vnější závazky splácet, „kde si pak půjčí všechny ty ´alrosy´, ´rosněfti´ a ´nornikly´?“ A vyvolá-li default ruského korporátního dluhu krizi na Západě, co si pak počít s propadem světových cen surovin následkem krize evropských bank, který udeří zase na RF?“

Zbývají tak, míní Kalašnikov, fakticky jen dvě možnosti: „půjčovat si dolary od Číny, která se za to bude dožadovat zásadních ústupků v cenách surovin“ – a „striktně centralizovat devizová inkasa, vynakládat je jen na to nejnutnější a železnou rukou krotit spotřebu a příjmy ruských ´elit´. Řekněte ale: věříte skutečně, že právě na takovou politiku mají dnešní korunované nuly?“

Suchá nit nezůstává ani na rétorice, že domácí produkce nahradí dovozy už během dvou let. „Víte, kolik let to trvá, než se rozjede výroba nových strojů, motorů, léčivých látek a elektroniky – ba i obyčejného mléka a masa? Minimálně pět. A klidně i sedm. V případě mléka a masa je to sedm zaručeně. Abychom náhrady dovozů dosáhli v roce 2015, nové podniky a výroby by se musely zakládat a financovat už v letech 2008 – 2010.“

Takže „dokonce i v případě, že se vedení opravdu pokusí horečně dohnat, co zameškalo, teď a jakýmsi zázrakem zajistí úvěry na výstavbu nových podniků, závodů a agrokomplexů, výsledky se za optimální konstelace dostaví až v letech 2020 – 2022.“

Emise rublu, nezávislá na zásobách zlata a devizových rezervách, je i favoritem Maxima Kalašnikova. Před euforií, která v ní vidí všelék, však naléhavě varuje. Donutit „Západ, aby si napřed kupoval ruble – a jimi pak platil za ropu a plyn“, totiž - za „vlády stávajících ruských finančních a ekonomických špiček“ - povede snadno k tomu, že „Západ rozjede tiskárnu na peníze a dovede rubl až ke kursu 1 ku 1 dolaru“.

A to by znamenalo „smrt veškeré ruské produkce (kromě těžby surovin)“. „Povodeň zboží z dovozu za krajně nízké ceny.“ I „RF je přeci ve Světové obchodní organizaci, protekcionistické celní bariéry to vylučuje. Dovedl nás tam Putin. A vyrábět cokoli v RF bude absolutně nerentabilní. Úrok je v RF 10krát vyšší, než v USA a EU, a víc než třikrát než v Číně. Daňové zákony jsou idiotské, úlevy pro průmysl, tak jako na Západě, neznají. Cokoli se tu vyrobí, tak bude dražší než ´Made in China´ nebo na Západě.“

A po „chvilce gaudia pro hlupáky (´zaplavili nás zbožím´) nastane konečná: bez práce pro polovinu obyvatelstva v aktivní věku. Fiskál přijde o zdroje – a pak si nás vezmou holýma rukama.“

Kalašnikov to růžově nevidí. Devizové rezervy jsou sice stále polštářem, s nimž se dá načas vydržet. „Stále víc fakt ovšem signalizuje fatální jubileum v roce 2017. Občany čeká truchlivá existence v šedé nicotě ´nové stability´ i v případě, že dojde ke stabilizaci rublu i cen ropy. Už ale bez ´dobrot´ posledních let.“