Nové „partnerství“ je jedním z bodů trojúhelníku, zahrnujícího i připravované „Transatlantické obchodní a investiční partnerství“ (TTIP) a „Dohodu o obchodu ve službách“ (TISA). Ty se ještě mnohem víc týkají i Evropy. Celá perverzní konstrukce navazuje – v duchu „washingtonského konsensu“ – na Smlouvu o severoamerickém volném obchodu (NAFTA) i skutečnou roli, již sehrává Světová obchodní organizace (WTO).    

Kategoricky to vidí i Ralph Nader, věhlasný obránce práv amerických spotřebitelů. TPP označuje za „nejnestydatější loupež moci korporacemi v amerických dějinách“. Právě „korporacím umožní obcházet všechny tři pilíře naší vlády…vymahatelnými sankcemi tajných tribunálů“ . Ty totiž „budou moci klauzule na ochranu naší práce, spotřebitele i životního  prostředí prohlásit za nezákonné“. A „penalizovat i netarifní bariéry“. TPP tak – charakterizuje je Nader, který už nejednou kandidoval i v prezidentských volbách – „zavádí nadnárodní autokratický systém vlády, popírající naše domácí zákony.“

Spolu s TTIP a TISA „konsoliduje plíživý korporátní převrat“, „vykuchávající státní suverenitu“: A „zbavující občany schopnosti bránit se korporátním predátorům“. Dohody, hýřící farizejským žargonem, „lze shrnout dvěma slovy: korporátní zotročení“.

Hedges si – vedle dopadů na okolní svět – bere na mušku i vše, čím to schytá sama americká veřejnost. „TPP zbavuje Kongres a Bílý dům zákonodárné moci v řadě otázek.“ Také pravomoci soudů „obkličuje trojčlennými obchodními tribunály, na něž se mohou obracet pouze korporace“. „Práva korporací jsou vysvěcena na svátost. Občanská práva se ruší.“ 

Nenarazí-li TPP na rozhodný odpor, pod jehož tlakem neprojde Kongresem, povede i v USA k „poklesu mezd“, „zhoršení pracovních podmínek“, „růstu nezaměstnanosti“ i „revokaci zbylého torza našich práv“. Až po „buď likvidaci veřejných služeb, počínaje Medicare a Medicaid přes poštovní služby po veřejné školství, nebo jejich převod do rukou korporací, jejichž cílem je zisk“. „Zboží, uspokojujíc nejzákladnější potřeby, včetně léků, dramaticky podraží. Programy sociální pomoci se, pokud nezaniknou úplně, drasticky smrsknou. Banky a globální spekulace budou mimo jakýkoli dohled či kontrolu. Normy potravinové bezpečnosti a regulace skončí ve stoupě.“ A v „zemích s veřejným systémem zdravotní péče“ to „pod náporem korporací nanejvýš pravděpodobně povede k jeho systémovému kolapsu“.

V „trojčlenným obchodních tribunálech“ – pro „řešení sporů mezi investorem a státem“ („Investor-State Dispute Settlement“, ISDS) – se korporace budou moci domáhat ušlého „plánovaného zisku“. Dožadovat se ho, kdekoli by mu stála v cestě platná legislativa. Kauzy, prohrané vládami s tak nehorázným švindlem,  připadnou k tíži státní kasy – a ve finále daňových poplatníků.  

„Obchodní smlouva“, stavějící „korporátní zisk nade vše“, se přitom Kongresu předkládá ve „zkráceném řízení“. Obě komory ji musí projednat během pouhých 90 dní, aniž ji mohou samy jakkoli modifikovat, ba jednat o ní v plénu po víc než 20 hodin. Kongres „tak může pouze hlasovat, zda ano či ne. Změnit jediné slůvko však nikoli.“  

K poklesu mezd v nejhůře placených oborech - o 12 až 17 procent – vedlo už přijetí americko-kanadsko-mexické smlouvy NAFTA. Jen horním 10 procentům zaměstnanců je zvýší i TPP, dokládá David Rosnick, expert amerického Center for Economic and Policy Research (CEPR).

Kandidátka senátních  voleb Dr. Margaret Flowersová zase upozorňuje, že TPP odstraní i poslední překážky snahy „korporací stěhovat se tam, kde jsou normy ochrany práce co nejnižší. To je ovšem srazí dolů i tady doma. Decimuje to průmysl í odbory. Zrychlí to dostihy až na samé dno, které je nejvyšší čas zastavit.“

Kevin Zeese to vidí i v širším kontextu: „V Malajsii je třetina dělníků v postavení faktických otroků. Ve Vietnamu činí minimální mzda 35 centů za hodinu. Protože tyto země jsou signatáři obchodní smlouvy, do krajně obtížné situace to vžene i dělníky ve Spojených státech.“

Tím spíš, že „51 procent pracujících Američanů vydělává méně než 30.000 dolarů ročně už dnes“ – a plných „40 procent dokonce méně než 20.000 dolarů“. Sama federální vláda přitom za „žijící po hranicí chudoby považuje čtyřčlennou rodinu s příjmem pod 24.250 dolarů“. „Pod hranicí chudoby je tak fakticky polovina amerických zaměstnanců“ už teď, konstatuje Zeese. A „tato smlouva daný trend jen dál urychlí“.

Smlouvu, zkracovanou jako NAFTA, podepsal roku 1994 Clinton. Sliboval tehdy, že přinese Americe 200.00 nových pracovních míst. Reálný „dopad je devastující“. Jak v podobě „obchodního deficitu vůči Mexiku a Kanadě ve výši 181 miliard dolarů“, tak „ztráty přinejmenším 1 miliónů pracovních míst“.  NAFTA přitom vzala práci i „třem miliónům mexických rolníků“, drcených expanzí amerického agrobyznysu. „Řada z nich ji teď zoufale hledá ve Spojených státech.“

Spousty dobrot nasliboval, když startovaly přípravy TPP, i Barack Obama. Tvrdil například, že „ekologické iniciativy smlouvu podporují, poněvadž zajistí ochranu životního prostředí“. Pravdou nebylo už to. Opak dokládá sám text TPP. Coby smlouvy, která se „stává globálním zákonem“, a „od základu tak ruší všechny mezistátní dohody o emisích uhlíku, uzavřené prostřednictvím Organizace spojených národů“. „´Obchodní smlouvy jsou závazné,´ říká Flowersová. ´Nadřazené všem nezávazným dohodám, přijatým Konferencí o změnách klimatu OSN, jež se mohou zrodit v Paříži´.“

TPP – „často přezdívaná jako NAFTA na steroidech“ – je „součástí nesmiřitelného tažení korporací, jež nás má zbavit schopnosti využít vlastní vlády k obraně veřejného zájmu“. „Cílem našich korporátních principálů je změnit svět přírody a lidské bytosti v poddajné zboží, užívané a vysávané, dokud se nevyčerpá nebo nezhroutí. Obchodní smlouvy jsou nástrojem, jenž nás k tomu má donutit.“