Teď už však mlčet nemohu. Řekl si o to Vojtěch Filip v interview pro Radiožurnál. Uchýlil se hned k několika nepravdám. Prvou utrousil už v pondělním Právu. „Po loňském sjezdu“ – prohlásil tu – „se ve straně nastolil spor o směřování strany, který zatěžoval společný postup. Což se ukázalo na tom volebním výsledku. Lidé dali preference Miroslavu Grebeníčkovi, Jiřímu Dolejšovi a mně. Naopak ti, kteří představují jiný směr, v preferencích propadli.“ V Radiožurnálu už mne v té souvislosti i přímo jmenuje – a podpásově kádruje.
„Fakta jsou věc tvrdošíjná,“ míní už staré anglické přísloví. Boří i tento domek z cinknutých karet. Nejvíc preferencí získala trojice, která se na obrazovkách střídala i několikrát za den: V. Filip přes 16 procent, J. Dolejš přes 14 a P. Kováčik přes 10 procent. Mne delegovali do jediné předvolební arény. Přesto jsem, co do preferencí, skončil hned za nimi. S více než 9 procenty. Zhruba stejně jich, je-li řeč o vedoucích kandidátech, nasbírali jen Z. Ondráček a K. Matušovská. Všichni ostatní lídři, oscilující sérií televizních a rozhlasových arén, jich sklidili méně, leckdy i znatelně. Podobně jako Mirek Grebeníček, jemuž k těm vítězným „kroužkům“ ze srdce blahopřeji.
Tím ovšem fabulace nekončí. Radiožurnál vypotil i záludnější. V podobě narážek, že prý udržuji zákulisní „kontakt s ANO“. Vojtěch Filip to, jak řekl, „nemůže vyloučit“. S dodatkem, jak moc ho „trápí“, co vše prý od nás uniká k politickým soupeřům. Přitakat intrikánským drbům je ubohost. Chlap, jemuž záleží na dobré pověsti, se k ní nesníží. Filip přitakal i žvástu o „neostalinistech“. Je z popelnic „pravdolásky“. To strašidlo z pohádek pro blbce udělal i ze mne.
Štěkat na domnělé „konzervy“ je úlitbou pokleslému gustu. Tomu až ze dna erudice i morálky. Tím méně obstojí očima věcných kritérií. Má mediální vystoupení provází bohaté diskuse. Dominují jim souhlas a často i živá podpora. Ta z dílny „proudu“, vynášeného jako „moderní“, lemuje buď hrobové ticho – anebo celé salvy rozhořčených protestů. Nejširší veřejnosti, a ne snad jen komunistů. V prvém i druhém případě. Komentář nevyžaduje ani autorský rating. Právě ten na Parlamentních listech, sledovaných statisíci očí. Ten můj patří k nejvyšším. Většině těch, k nimž se hlásí Vojtěch Filip, se o něm nezdá ani v růžových snech.
A teď k tomu, od čeho ten kádrovácký hodokvas odvádí pozornost. „Spor o směřování strany“ se skutečně „nastolil“. Už měsíce před naším loňským sjezdem, a ne až po něm. Vyústil na sjezdu samotném. Na téma, co je hlavním úkolem. Před volbou předsedy strany, v níž jsme utkali my dva. Filip za něj prohlásil „poctivou správu“. Já – potřebu dohnat kritické nálady, dřív než nám ukážou záda ještě dál. Ten duel jsem prohrál tři ku čtyřem – za drasticky nerovných podmínek. Komu dal vývoj za pravdu, je jako na dlani. Sázka na to, že umíme i „poctivou správu“, nám prohrála krajské volby. Truc proti změnám, nazrálým už před lety, nás trestá nejhorším volebním výsledkem od roku 1921.
Svádět ho na ty, kdo „zatěžoval společný postup“, je trapná výmluva. Já se řídím i usneseními, s nimiž mám problém. Tak ukázněně, až mi to leckdo má za zlé. Na rozdíl od těch, kdo nectí ani ty nejzákladnější normy kolegiality.
Josef SKÁLA
místopředseda ÚV KSČM
