Avnery má proti nálepkám, že je antisemita, betonové alibi. Pochází ze zámožné židovské rodiny. Do Palestiny emigrovala už před Hitlerem. Uri tu  do paramilitárních komand Irgun vstoupil už počátkem 40. let (mimochodem spolu s pozdějším premiérem Jicchakem Šamirem, zavražděným o půl století později židovským fanatikem za to, že v Oslo podepsal mírovou smlouvu s vedením palestinské samosprávy).

Za izraelsko-arabské války roku 1948 Avnery velel četě. Už tady startoval i jako válečný zpravodaj. Pak po víc než deset let zasedal v Knesetu. Založil  mírové hnutí Guš Šalom. Léta stál v jeho čele. Navzdory vládnímu embargu se – už roku 1982 - setkal s Arafatem. Tématům, jitřícím emoce, věnoval i několik knih: Izrael bez sionistů (Israel Without Sionists), Příběh vojáka – krvavá cesta do Jeruzaléma (A Soldier´s Tale – The Bloody Road to Jerusalem), Můj přítel, můj nepřítel (My Friend, My Enemy).

„Terorismus je o ataku na strach,“ píše v posledním zamyšlení. „Těm třem v Paříži se to povedlo. Díky dvěma úderům (podle izraelských měřítek vcelku ordinérním) zaplavili Francii panikou, dostali do ulic Paříže milióny lidí a přes 40 hlav států. Tvář francouzské metropole i dalších měst změnili k nepoznání mobilizací tisíců vojáků a policistů, střežících židovské i další potenciální terče útoků. Napříč světem vévodili po několik dní mediálnímu zpravodajství.“  

„Tři teroristé, dost možná opravdu jednající jen na vlastní pěst. Tři!!! Jiným potenciálním teroristům v Evropě i Americe to musí připadat jako kolosální triumf. Jako pozvánka pro individua a malé skupinky, lačné to samé udělat  i kdekoli jinde…Dokázali-li tohle vše tři mladíci, postrádající sebemenší kvalifikaci, zkusme si představit, čeho se můžeme nadít, až jich bude 30, nebo 300!“    

Vrchovatě „kontraproduktivní“ byl už monstrózní pochod Paříží, deklarující Je suis Charlie!. „Nejenže prokázal, že terorismus je efektivní“ – a stal se tak „pozvánkou pro reprízy“ – „ale poškodil i skutečný boj proti fanatikům“. Kdo s nimi totiž chce „bojovat efektivně, musí se napřed nazout do jejich bot a porozumět, jaká že síla k podobným skutkům dohání mladé muslimy, narozené už tady. Co jsou zač? Co se jim honí hlavou? Jaké emoce jimi cloumají? V jakých poměrech vyrostli? Co se dá udělat pro to, aby se změnili?“

„Po celých dekádách, kdy se to opomíjelo, to snadné nebude ani náhodou.  Chce to svůj čas a nasazení, navíc s nejistými výsledky. Před kamerami se  politikům mašíruje nepoměrně snáz.“

„Kdo že tam kráčel v první řadě a pózoval jako vítěz? No přeci Bibi, náš velký unikát! Jak se tam dostal? Nikdo ho nezval. Prezident Francois Hollande vzkazoval naopak výslovně: nejezdi sem, snažně tě zapřísahám. Jinak to z demonstrace, mající dát najevo masovou podporu svobodě slova a ostatním ´republikánským hodnotám´, udělá show solidarity se Židy. Netanjahu však přesto dorazil“ („se dvěma extrémně pravicovými ministry v přívěsu“).

„Umístěn do druhé řady, udělal, co mají Izraelci ve zvyku: černého afrického prezidenta odstrčil a vecpal se do první řady. A jen co se tam propracoval, začal kynout lidem, přihlížejícím z balkónů. Naparoval se jako římský generál, vévodící triumfálnímu pochodu. Pocity, které ten koncert    chucpe budil v Hollandovi i dalších hlavách států – dbajících o vážné a pietní dekórum - si lze domyslet snadno.“

„Netanjahu pojal cestu do Paříže jako součást své volební kampaně. Coby jejich mazák věděl moc dobře, že tři dny v Paříži a návštěvy synagog, kde pronášel naduté židovské tirády, vydají víc než tři týdny vandru tuzemským blátem.“

„Krev čtyř Židů, zabitých v košér supermarketu, nestačila ani zaschnout, a   izraelský premiér spustil apely na francouzské Židy, ať balí kufry a stěhují se do Izraele. Neb právě Izrael, jak se všeobecně ví, je přeci tou  nejbezpečnější ze všech adres na Zemi.“

O „víc než 10.000 francouzských Židů, majících se tam přestěhovat v roce 2015, referovala izraelská média natěšeně už následujícího dne“. Ve „Francii i dalších evropských zemích je skutečně antisemitismu habaděj, i když zřejmě stále mnohem méně než islamofóbie. Na půdě Francie má však střet mezi Židy a Araby s antisemitismem společného pramálo. Přesídlil sem ze severní Afriky. Když roku 1954 vypukla alžírská válka za nezávislost, Židé si museli vybrat, na čí stranu se postaví. Před alžírským lidem dali skoro všichni přednost koloniální mocnosti, Francii.“

„Mělo to historické pozadí. Francouzský ministr spravedlnosti Adolphe Cremieux, sám shodou okolností Žid, udělil roku 1870 francouzské občanství alžírským Židům, čímž je od jejich arabských sousedů separoval. Alžírská Fronta národního osvobození (FLN) dělala pro to, aby Židy dostala na svou stranu, maximum. Vím to, neb jsem se v tom určitou měrou angažoval sám. Ilegální organizace FLN ve Francii mne požádala vytvořit podpůrnou izraelskou strukturu, která by její alžírské souvěrce přesvědčila. Založil jsem ´Izraelský výbor za svobodné Alžírsko´ a publikoval text, jímž se  FLN snažila Židy získat na svou stranu.“

„Marně. Zdejší Židé, hrdí na své francouzské občanství, se brali zatvrzele za kolonizátory. Nakonec to byli právě Židé, kdo stáli v čele OAS, extrémního francouzského podzemí, vedoucího proti bojovníkům za svobodu krvavou válku. Následkem toho z Alžírska, když došlo na lámání chleba, vzali spolu s Francouzi na ramena i prakticky všichni Židé. Nenamířili si to do Izraele. Téměř všichni skončili ve Francii. (Na rozdíl od marockých a tuniských Židů, z nichž mnozí emigrovali do Izraele. Ti chudší a méně vzdělaní dali, obecně vzato, přednost Izraeli, kdežto elity s francouzským vzděláním zamířily do Francie a Kanady.)“

„Dění, odehrávající se před našimi zraky dnes, je pokračováním války mezi alžírskými muslimy a Židy na francouzském území. Všichni čtyři ´francouzští´ Židé, zabití atentátníky, měli severoafrická jména, pohřbeni jsou však v Izraeli. Neobešlo se to bez problémů. Izraelská vláda vyvinula na jejich rodiny velký nátlak, aby své syny pohřbily právě tu. Chtěly je pochovat ve Francii, poblíž svých vlastních domovů. Souhlasily až po spoustě tahanic kolem ceny hrobů.“

„O Izraelcích se říká, že mají v lásce imigraci, imigranty však ne. Noví  ´francouzští´ přistěhovalci nejsou žádnou výjimkou. ´Francouzských´ turistů sem v posledních letech jezdí kvanta. Často je provázela nelibost. Zvlášť když si, coby svého druhu pojistku, začali stavět apartmány u telavivského jezera, zející potom prázdnotou, zatímco zdejší mladí lidé na bydlení v metropolitní zóně nedosáhnou. Ti ´francouzští´ turisté a imigranti jsou   severoafrického původu prakticky jeden jak druhý.“  

„Oba pojmy - antisemitismus a sionismus – přišly na svět téměř současně, koncem 19. století. Theodor Herzl, zakladatel sionistického hnutí, se ke své myšlence propracoval jako zahraniční dopisovatel vídeňského listu ve Francii za Dreyfusovy aféry, kdy tu intenzívní antisemitismus dosáhl  znovu vrcholu. (Antisemitismus je samozřejmě pojem zavádějící. Semity jsou i Arabové. Pojmem se ovšem všeobecně označuje jen nenávist k Židům.)“

„Později se Herzl domáhal pomoci u vyhlášených předáků antisemitismu v Rusku i jinde a sliboval jim, že je Židů zbaví. V roce 1939 plánoval ilegální Irgun ozbrojenou invazi do Palestiny za pomoci skrznaskrz antisemitských generálů polské armády. Sotva říci, zda by stát Izrael vůbec vznikl, nebýt holokaustu.“

„Sionismus se koncem 19. století zrodil v bezprostřední reakci na antisemitismus. Po Francouzské revoluci se idea národa zmocnila všech evropských etnik, velkých i malých, a antisemitská byla tou či onou měrou všechna národní hnutí. Nosné krédo sionismu zní, že Židé jsou s to žít jen v židovském státu, poněvadž antisemitismus to nevyhnutelně vyhraje všude bez výjimky.“ Že to prokletí nemine „ani Židy z Ameriky“.

„Svým arabským přátelům jsem se často pokoušel vysvětlit, že antisemitismus je největším nepřítelem palestinského národa. Byl to antisemitismus, co Židy pomohlo dostat do Palestiny, a to samé teď dělá znovu. Za Zelenou linií, na okupovaných palestinských teritoriích a ukradené arabské půdě si jistě usídlí i někteří z nových imigrantů.“