Tím méně se radno kojit nadějemi, že „románek skončí účtem nadupaným dolary, armádou vybavenou tím nejlepším, co nepřátele umí pobíjet,   hřejivým pocitem bezpečí díky americkým poradcům, schopným vaše lidi naučit, jak se všech odpůrců zbavit, a ovacemi vestoje v Radě bezpečnosti OSN za každičké slovo, pronesené proti Rusku“.

Příkladů, že „Washington umí být ještě vrtkavější, než euroasijské kontinentální klima“, se totiž nakupilo víc než dost. „Spojené státy sice studenou válku vyhrály, o jejich spojencích se to však s jistotou říci nedá. Jako jeden z prvních to na vlastní kůži pocítil Saddám Husajn, blízký spojenec Washingtonu na Středním východě po většinu 80. let.“

Byl už „želízkem CIA, nasazeným svrhnout Kásimův režim, pro Ameriku příliš nakloněný Sovětskému svazu. V roce 1963 úspěšně zorganizoval převrat a své americké protektory odměnil povražděním stovek iráckých komunistů i ropnými poli pro americké koncerny.“

Jako „na ´svého darebáka´ v regionu na něj Spojené státy vsadily i roku  1979, po dalším převratu v Iráku a také v Íránu“, když odtud „mullové vyhnali šáha“. Tady už Husajn dělal „užitečného idiota pomsty za jedno z největších fiasek americké politiky za studené války“. Do „války proti Íránu od Spojených států dostal, cokoli si jen přál“. K „vyvraždění všech, koho si jen usmyslel, mu dodaly dokonce i chemické zbraně.“

Ta samá Amerika však „přístup k Saddámu Husajnovi změnila už krátce po kolapsu Sovětského svazu“. „Novému hazardu, přestavujícímu Střední východ, se hodil už jako nepřítel, a ne spojenec. Husajn byl vlákán do pasti invaze do Kuvajtu.“ Byla to „záminka pro prvou válku v Zálivu, následovanou roky sankcí a bezletové zóny“. To vše „kulminovalo další válkou v Zálivu, Saddámovou skrýší v díře a ne zrovna vzhlednou popravou za temné noci“.

„Jaké poučení z toho plyne? To, kolik nepřátel Spojených států pozabíjíte a jak vydáte své přírodní zdroje, vás ve chvíli, kdy to bouřka z Washingtonu vezme jiným směrem, stejně nespasí.“

„Pamatujete Mobutu Sese Seka, letitého amerického spojence v srdci Afriky? Měl byste, chaos po jeho pádu v roce 1997 byly krotit i ukrajinské mírové síly. Mobutu se za pomoci CIA chopil moci převratem v roce 1965 a od té doby to byl její nejpřičinlivější spojenec v Africe.“ I „její člověk,   dodávající zbraně silám UNITA v angolské občanské válce a RENAMO v Mozambiku“ – a „ten, kdo zbavil všech překážek americké společnosti,  drancující Kongo“ (hlavně jeho „plutonia do amerických atomových hlavic“).

„V 90. letech však zájem Ameriky o Afriku opadl a pro Clintona, propagujícího nový světový řád zbavený podobných orientální despotů, se     z excentrického, zkorumpovaného a nekompetentního Mobutua stala přítěž. Kdyby se Mobutu dožil toho, že si přečte telegramy z americké ambasády v Kinšase, které unikly do médií, došlo by mu, že nehledě na všechny služby, které svým americkým spojencům poskytl, o něm valné mínění neměli.“

„Jaké poučení z toho plyne? Ať už je amerických prezidentů a politiků, s nimiž si potřesete rukou, bůhvíkolik, co o vás soudí ve skutečnosti, se stejně nikdy nedozvíte.“

„A co Noriega, vycepovaný CIA k vládě nad Panamou a asistenci její válce s drogovými kartely 80. let?“ Jen co došlo ke „skandálu Írán-contras“, „Noriegovo angažmá v drogovém kontrabandu pro americké režiséry zákulisních válek přestalo být košér“. „Koncem roku 1989 Spojené státy do Panamy vtrhly, zatkly ho a držely pod decibely rockové hudby tak dlouho, až to vzdal. Dostal 40 let natvrdo a propustili ho až po 17 letech jen proto, aby si další várku odkroutil ve francouzském vězení.“

„Jaké poučení z toho plyne? Americká popkultura tu není jen pro zábavu, ale i jako zbraň. Stopy svého nečistého původu z války oligarchů 90. let sice zametat můžete, až se však budou někomu hodit, ten pravý fascikl  v Langley mu bude k dispozici.“

„Diktátorů, co prahli po holportu se Spojenými státy a skončili za mřížemi nebo pod drnem, je spousta. Co třeba plukovník Muammar Kaddáfí? Pro Spojené státy to sice po většinu života byl arcinepřítel. Když se však pokusil stranu změnit a americkou válku proti teroru podpořil nabídkou, že  si al-Kájdu vezmou do prádla jeho experti na mučení, odměnou nebylo    americké přátelství, ale bomby, které ho vyhnaly z paláce, a smrt rukama vražedného komanda. Syrský Asad, pokoušející se nabídkou podobných  služeb získat čas, vyvázl jen díky Putinově pomoci.“

„Jaké poučení z toho plyne? Kyjevská univerzita, kde jste promoval,  z Břečťanové ligy není a právě to je to, co se počítá. Jako bývalý aparátník nikdy nevíte, zda vaši konverzi v demokrata a kapitalistu vezmou vážně i vaši američtí spojenci. Jste totiž, tak jako všichni ex-teroristé, ex-marxisté a ex-diktátoři, co převlékli kabát a klaní se americké vlajce, jednoduše  v podezření.“

„Měl byste vědět, že americká politika je jako hadí díra. Agentur, institucí a lobbistických skupin je tolik, že která z nich právě razí to, co je zahraniční politikou, se nikdy neví. Myšlenkových tanků jsou desítky a aby je v tom chóru bylo slyšet, chrlí nekonečný proud nových strategií, priorit i nových konfliktů v poloze, relevantní pro Spojené státy.“ Sám prezident – „nehledě na kouzlo i razanci, opřádající jeho úřad“ – „je všech těch frakcí a hlasů jen moderátorem“.

„Americké impérium je přebujelé, konfliktů, jimiž chce manipulovat, i zájmů, jimž třeba vyhovět, je tolik, že není jaktěživ jisté, jak zní momentální   pořadí priorit. Tím jediným, co se nakonec počítá, jsou tak domácí politika, průzkumy veřejného mínění a sponzoři volebních kampaní. V tomto neprůhledném světě impéria, jež se má za vyvolené samotnými nebesy a nikým nenahraditelné, jste tím, čím jste: outsiderem i užitečným idiotem dokud se daří.“ Jen co se ovšem „priority Spojených států změní či na vás přestanou mít zájem,“ stanete se pro ně „už jen přítěží“.

„Doufám“ – pointuje profesor svou nakládačku sarkasticky – „že spát se vám bude dobře“.