Od politiky, prováděné Izraelem – píše tu – se dřív či později odvrátí i většina židovské komunity v USA. Tím rychleji pak i americký prezident přestane stranit pošlapávání mezinárodního práva i práv Palestinců. S gustem ho budou následovat i evropské vlády.

„Rozvod“ amerických Židů s politikou Izraele už začal. Přerůstá v  „sociologický trend“. „Američtí Židé, ba i ti mainstreamoví a indoktrinovaní mít Izrael v lásce, se se židovským státem rozcházejí stále otevřeněji. Netanjahuova vláda je uvádí do rozpaků. S politikou pravicového apartheidu by byli spojováni jen neradi“.

„Rozvod, jejž předvídáme už dlouho, je na obzoru.“ Už to nebude dlouho trvat a „za odpůrce sionismu se prohlásí i americký židovský mainstream“. „Dnešní krize neskončí dřív, než američtí Židé označí sionismus za rasismus. A jednoho dne to udělají.“

Že „získat pro Izrael mladé Židy začíná být kvadraturou kruhu“, už neskrývá ani Gary Rosenblat, vydavatel The Jewish Week. Obecně totiž sílí dojem, že „izraelská vláda tíhne ještě dál doprava“. A to právě v době, kdy „už má okolní svět izraelsko-palestinské slepé ulice plné zuby“. Rostoucí trable má i lobbing, organizující Izraeli finanční sponzoring.

Dřív, než celé téma zatížil holokaust – dokládá Hart ve své knize i velmi dokumentárně – „většina Židů sionismus nepodporovala a mnozí vůči němu byli v opozici“. Kvanta jich „měla sionistický podnik za morálně pochybný“. Už proto, že „povede ke konfliktu bez konce“. „Většina z nich se však obávala, že sionismus podpoří velmoci“ – a právě to „časem vyprovokuje i antisemitismus“.

Jakkoli cestu ke vzniku židovského státu otevřela už Balfourova deklarace z roku 1917, „nebýt nacistického holokaustu, žádný Izrael by tu zřejmě nikdy nebyl“. „Bez Hitlera coby svého nejlepšího verbíře by sionismus finanční a politickou podporu, nezbytnou k usurpaci Palestinců, zřejmě jaktěživ nedal dohromady.“

Většina Židů stát Izrael bůhvíjak nezajímal až do červnové války roku 1967. Že se do židovského státu nijak moc nehrnou, si stěžoval už jeho první premiér David Ben Gurion. Urychlit přísun chybějících mozků a rukou pak pomáhaly i bomby, kladené Mossadem a připisované „arabským teroristům“. Zvrat přinesla až „velká lež“ kolem červnové války v roce 1967. A sice že „Izrael plánují napadnout Arabové“ – a „hrozí mu vyhlazení“. Arabové přitom – „navzdory stupidní rétorice některých z nich, hrající sionismu do karet“ – „zaútočit v úmyslu neměli. Ze strany Izraele šlo o agresi, a nikoli sebeobranu.“  

Sám Jicchak Rabin, tehdy šéf izraelského generálního štábu, to 28. února 1968 přiznal v interview pro Le Monde: „Nevěřím, že Násir chtěl válku. Ty dvě divize, které poslal 14. května  na Sinaj, by na ofenzívu proti Izraeli nestačily. Věděl to on sám a věděli jsme to i my.“ 

14. dubna 1971 zveřejnil izraelský list Al-Hamishmar prohlášení Mordechaje Bentova, člena tehdejšího izraelského válečného kabinetu. Stálo tu: „Celá ta verze o hrozbě našeho vyhlazení byla do puntíku vymyšlena a zdramatizována a posteriori s cílem ospravedlnit anexi arabských území.“      

4. dubna 1972 citoval izraelský list Ma´ariv generála Ber-Leva, Rabinova předchůdce na postu šéfa generálního štábu: „V předvečer šestidenní války jsme genocidou ohroženi nebyli a nikdy jsme na podobnou variantu ani nepomýšleli.“ Podobně se vyjádřili – Hart je cituje exaktně – i generál Ezer Weizmann, velitel izraelských vojsk za šestidenní války, a ještě roku 1982 dokonce i ultrapravičák Menachem Begin: „Z koncentrace egyptských vojsk neplynulo, že by nás Násir chtěl skutečně napadnout. To my jsme se rozhodli na něj zaútočit.“

„Většina Židů světa (pravděpodobně 99 procent) však sionistické propagandě  uvěřilo.“ Výsledek války pak mnozí pojali jako „důkaz, že Židé jsou skutečně ´vyvolený národ´“. Živoucí „svědectví, že Bůh bude stát na jeho straně, ať už Izrael udělá cokoli.“ A právě „tím započal milostný románek mezi většinou Židů všude po světě a Izraelem“.

Ta mentalita však dostává trhlin stále víc. „Rozpaky“, jež politika Izraele budí i v židovských komunitách, razí cestu i hlubšímu poznání – že „arabské vojenské síly existenci Izraele nikdy reálně neohrožovaly“. Že „míru s Palestinci mohlo být dosaženo už před mnoha lety“. A „sionistická verze dějin tak není než rancem propagandistických lží“.

Právě extremismus a demagogie, sídlící na této adrese, vede k tomu, před čím osvícená židovská komunita varovala už před Hitlerem a holokaustem. Roku 1986 to zopakoval i Jehošafat Harkabi, dlouholetý ředitel izraelské vojenské zpravodajské služby. Image Izraele – napsal v tehdy vydané knize Osudná hodina Izraele - je „kritériem, z nějž se odvíjí pohled na všechny Židy. Izrael coby židovský stát je ilustrací židovského charakteru… Antisemitismus má hluboké a historické kořeny. Každý poklesek, jejž se Izrael dopustí a který vyvolá prvotně antiizraelismus, se totiž hrozí zvrtnout i v empirický důkaz pravdy antisemitismu. Pokud se židovský stát, jenž měl být problému   antisemitismu řešením, stane faktorem jeho vzestupu, bude to tragická ironie. Izraelci musí mít na paměti, že za své přešlapy zaplatí nejen oni sami, ale i Židé všude jinde po světě.“

Harkabi zemřel v roce 1994. Být stále mezi námi, „zřejmě by se mnou souhlasil, že dokud se Židé světa se sionismem nerozejdou, antiizraelismu hrozí mutace v antisemitismus i někdy příště“.  

„Nebýt sionismu“, i „antisemitismus by se“ – „po nacistickém holokaustu a díky němu“ – „uložil ke spánku, už nikdy neprobudil a ve spánku odešel na onen svět“. A právě tato „pravda dějin“ – a riziko její reprízy – by měla  „Židy z Ameriky, Evropy i jiných konců světa“ vést k „poznání, že jejich skutečným nepřítelem je sionismus“.