Mlčení bývá i vrcholem moudrosti. Jindy však známkou bezradnosti. To trapné ticho je načase prolomit:
V původním scénáři byl i student, zabitý doopravdy. Šarže, která tu intriku měla spáchat, se postavila na zadní. Růžička alias Šmíd byl až „nouzovým řešením“. Vyklubala se z něj šarže, zdravá jako řepa. Tak civilizovaně tu moc neodevzdal ještě nikdo. „Zákaz komunistů“ by si dal vlastní gól. „Pravdolásce“ by serval i „demokratické“ monstrance. Co by si počala loupež tisíciletí, přijít i o ně už tehdy?
Pomohla by si „zákazem“ jen pro ty, kdo nikam nepřeběhli? „U komunistů“ byla i kvanta korouhviček. Prahly po kariéře za každého režimu. Měl se ten „zákaz“ týkat jen politiky? A proč ne i „práva privatizovat“? Nářky nad zmařeným „zákazem komunistů“ lezou na křehký led.
„Vliv KSČM na vládu“? Tu mrákotu boří nahlas i premiér. Pro řady levice, co v politice není na kšeft, je to dar z nebes. Rána z milosti všem vytáčkám, bulíkujícím ji načančaným opakem. A tím pádnější důvod se ptát, k čemu je „toleranční patent“? A kočkopes „programového průniku“?
Teď se premiér honosí, že skutečnou levici dusí hlavně ANO. Má na to opravdu samo? Anebo záleží hlavně na těch, koho chce udusit? Smíří se s rolí „pivního tácku, jímž si panstvo podkládá vrtkavý stůl“ - řečeno s jedním vtipálkem už po našem dubnovém sjezdu? Vyvodí závěry aspoň z nápovědy, kterou jí nabízí premiér?
Nechce-li levice spáchat harakiri, nic jiného jí nezbývá. Teprve pak politika nebude „o nás bez nás“. Až pak vyrazí naproti i většině, s níž poměry nemazlí. Tím víc se dočká i aspoň části toho, nač ji vábí předvolební koblihy. Tím snáz to prosadí ten, kdo s nimi vandruje po náměstích.
Josef SKÁLA