Sprosťárně, která z něj vypadla, je skoro týden. Kanály, pasované na mainstream, ztuhly v mrtvého brouka. Doličný předmět je z kapek rosy, skrz něž je vidět až na meritum. Nabízím ho, jak zazněl v německé ARD:

„Sovětskou agresi na Ukrajině a v Německu máme dobře v paměti my všichni,“ říká tu Jaceňuk. V Berlíně, a ne na banderovském sletu. Na otázku, s čím přijel za spolkovou kancléřkou.   

Taková zhovadilost se netrpěla ani inventáři gestapa a SS, převzatému do atlantických služeb. V éteru dávala derniéru za Goebbelse.

Uším, ucpaným konjunkturálním voskem, to připomněl i Der Spiegel. „Sovětští vojáci“ – přeložil Jaceňuka po lopatě - napadli „armádu demokraticky zvoleného kancléře Adolfa Hitlera dokonce i na ukrajinském území“. A „nakonec“ – „jak máme v paměti s panem Jaceňukem“ – „porušili východní hranice Německa a vtrhli i na jeho teritorium“.  

Moskva reagovala demarší, žádající vysvětlení. Berlín se distancovat neráčil. Jaceňukově drzosti sice nepřitakal, za jeho svobodu projevu se však vzal.

Spodinu, terorizující Ukrajinu, katapultoval ozbrojený puč. Goebbelse papouškuje i šéf kabinetu. Chce to sankce jako řemen. Proti fašismu, a ne těm, kdo se mu brání.