Proč ta pouta, ajnclík – a huronský povyk – publikum ještě překvapí. Až se pochlapí média tam, kde se anabáze seběhla. Samovazba ducha nemá monopol. Vymahatelná zatím není ani doma. S pozoruhodnou hypotézou přišel JUDr. Karol Hrádela, advokát a vysokoškolský pedagog. Ráno ji pověsil na svůj profil. Tady je v plném znění:

Na můj facebook byl vložen jedním z mých sledovatelů článek nazvaný: Jde o dědictví z brazilské čokoládovny, naznačuje Ransdorfův komplic.

„Nemám dostatek informací o věci, ale osobně ji hodnotím jinak. Nedomnívám se, že Ransdorf něco pro sebe chtěl, přestože možná s variantou jisté vděčnosti případného dědice mohl kalkulovat. Dědic, pokud existuje, což samozřejmě nevím, by podobně hradil výdaje i odměnu nám právníkům a to zpravidla v nezanedbatelné výši. Využití nás advokátů samozřejmě doporučuji, ale uznávám, že ne vždy jde o nejrychlejší a nejlevnější řešení. Spíš na mne kauza než jako snaha o obohacení Ransdorfa budí dojem, že politik Ransdorf ucítil možné vhodné politické téma. To by mu pomohlo získat politické body: „Ve švýcarských bankách se válejí pro nečinnost bank peníze po zavražděných v druhé světové válce a to zřejmě z důvodů na straně bank. Pokud bych našel podobný příklad zahálejících peněz pro nečinnost bank či banky i ze současnosti, mohl bych vytvořit paralelu a domáhat se na orgánech Evropské unie tlaku na Švýcarsko, aby zahálející prostředky byly z bank vyzvednuty a použity na výdaje, které jsou dle názoru možná i většiny obyvatel EU značně podceněné. Tím bych získal značné politické body a popularitu, když se může jednat o miliardy a Evropa je ohrožována.“

Mohl ho inspirovat postup amerického právníka Fagana, který již v minulosti ve Švýcarsku uspěl. Donutil tamní banky otevřít tajné účty, na které si peníze před nacisty ukryli Židé. Pokud by se něco podobného podařilo Ransdorfovi jako politikovi, mohl se stát v očích mnoha lidí hrdinou. Tlak nemusí být vždy jen právní, často jsou jiné tlaky účinnější a k právním tlakům se přistupuje až později. Podařilo-li by se mu docílit toho, aby takto získané peníze sloužily pro omezení dopadů konfliktů v místech blízkých konfliktům, nemohl tratit. Peníze by podstatně mohly přesáhnout částku, kterou chce EU věnovat na řešení migrace v roce 2016. Europoslanec Tomáš Zdechovský nedávno uvedl, že rozpočet na bezpečnost Evropy je stanoven v roce 2016 na 4 miliardy euro s tím, že byly překročeny limity, které byly stanoveny ve Víceletém finančním rámci 2014 – 2020. Z toho 2,9 miliardy euro má jít na řešení migrační krize. Takto stanovené výdaje v době, kdy jde o naši bezpečnost, považuji za směšně malé.
Téma mrtvých prostředků a jejich využití ve prospěch řešení migrační krize by tak bylo zajímavé pro celou EU. Ransdorf v rozhovoru pro Parlamentní listy navíc uvedl: „V každém případě otevření tohoto tématu na půdě Evropské unie by mohlo přispět k řešení problémů mnoha lidí, k omezení rizik spojených s migrací. Ta se dotýká nás všech a nejen mne jako politika.“

Myslím si, že když by se stal propagátorem řešení zdrojů na omezení migrace využitím prostředků z mrtvých švýcarských kont, tj. bez využití stávajících prostředků EU, získal by silné téma pro svoji politickou budoucnost. Pomohl by nejenom nám, ale i sobě, přestože si myslím, že hlavním motem nebyla pomoc jemu samotnému. Došlo by k jeho zviditelnění, což se u politiků počítá. To by vytvořilo předpoklad pro jeho případné další zvolení i za situace, kdy by jej KSČM zařadila opětovně na téměř nevolitelné místo na kandidátce.
Při výše popsaném pohledu na věc bych se jeho angažmá vůbec nedivil. Šel-li se pouze dotazovat, tj. navázat kontakt, jak on tvrdí, pak neočekával jakékoliv riziko. Zatím jsem nečetl nic, z čeho bych mohl dovodit, že si skutečně šel pro nějaké peníze. Nikdo neuvedl, že podepsal výběrčí lístek, příkaz k převodu, prostě nic konkrétního. Skutečně si tak mohl jít ověřit tvrzenou situaci a následně z ní chtít získat politické body.

Koho mohlo napadnout, že místo odpovědného pracovníka povolá recepční bezpečnostní agenturu a policii? Nedivím se pak, že ostražitá policie zadrží osoby, označené bankou za podezřelé a následovně je předá k šetření státnímu zastupitelství. Jednal bych jako policista stejně. Pokud někoho označí za podezřelého banka, jde o rutinní postup. Pro mne je důležité, že státní zástupce nyní věc šetří, v případě Ransdorfa samotného však dal zároveň pokyn k jeho propuštění. Tak by určitě nejednal, pokud by měl k dispozici důkazy, že Ransdorf chtěl banku ošidit, navíc o velké peníze. Musel by předpokládat, že se Ransdorf bude chtít trestnímu stíhání vyhnout. To, že ve švýcarských bankách dochází k nekomunikování s klientem, jsem se přitom včera dočetl i v jednom novinovém v rozhovoru s kolegou v oboru.

Nevím však, jak to skutečně bylo. Proto svoji úvahu označuji jako spekulaci. Připadá mi však mnohem věrohodnější, než řada tvrzení, která se třeba ukáží jako zcela nepravdivá. Spekulace není v rozporu ani s tvrzením Ransdorfa a ani s tvrzením jeho komplice, jak označuje informátora vložený článek. Pokud je moje spekulace správná, bylo by zcela logické, jak Ransdorf postupoval. Šel navázat kontakt, a pokud by to nevyšlo a měl by podezření na účelový postup banky, získal by argumenty do budoucí politické hry. Nečekal ztrátu. Uvidíme, co nám přinese další vývoj. Jsem na něj velmi zvědavý.

Tolik prominentní advokát. Ode mne už jen pár pět. S Mílou nás nepojí jen krédo. Stravuje nás i stejná vášeň. Chceme tomu vidět až na dřeň. Míla textů, bez nichž to nefunguje, zvládá Himaláje. Ta žízeň má i rub. Do střetů chodí za nosem. Nekryje si záda. Zvlášť v budovách, kde nízké pohnutky nepředpokládá.  

„Postkomunismus“ je o loupeži. V desítkách tisíc miliard jen u nás. Lupiči prudí i v politice. Většině z nich to prochází. Jako motorová pila podmáslím. Míla se mrákotám „postkomunismu“ neupsal. Neukradl zhola nic. Jdou po něm jako po zločinci století. Jak ti, kdo se galerce klaní. Tak ti, jimž se klaní.  

Omertu pudí motivy hned dva. Prvý skicuje doktor Hrádela. Je-li to tak, jak naznačuje, byl by kapitální škrt přes rozpočet. Komparsu v cizí gáži by vzal mraky hraček. A úměrně zkrátil i gáži.    

Omertu pohání i cílenější zadání. Doba, kdy Mílu obletovaly jezinky, je pryč. S válkami Velkého bratra – i spoustou jiných darebáctví - kříží kordy, tak jako málokdo. S oporou v unikátní erudici. Taková chybí jak pravici, tak „levici“ na baterky.

„Vítěz studené války“ se topí v trablích. Z očí mu čiší bezradnost. Doba houstne. Nové rozcestí je na dohled. Karty rozdá jinak, než teď. Nastal čas „preventivních úderů“.