„Má cesta mi toho dala hodně. Představu, co Rusům leží na srdci. Jejich obavy jsou o tom, o čem byste je čekali. Ne ovšem co do akcentů a pořadí důležitosti. Žil jsem v domnění, že lidem se honí hlavou především ekonomické problémy Ruska. O nich však debaty, které jsem absolvoval, nebyly.“

V Rusku jsou „ekonomické trable rutinou, kdežto prosperita výjimkou“. Že zlaté časy jednou skončí, tu zaskočí málokoho. „Rusové strádali děsivě v 90. letech pod Borisem Jelcinem.“ Své si nejednou užili i předtím, éru carismu  nevyjímaje. Zato však – řeklo jich Friedmanovi hned několik - „vítězili ve válkách, jež bylo třeba vyhrát“. A „dokázali si užít životů, které za to stály“.

„Síla Rusů je v tom, že jsou s to vydržet, co jiné národy zlomí.“ A „cítí-li se Rusko ohroženo, svou vládu podrží bez ohledu na to, jak moc je kompetentní“. Už proto je představa, že „sankce, jakkoli tvrdé budou, přimějí Moskvu kapitulovat“, čirou iluzí. „Rusové naopak odpoví vlastními sankcemi.“

Z těch, s kým se Friedman setkal, je nikdo blíž nespecifikoval. On sám má za to, že – vedle „restrikce dovozu evropských potravin“ – může nakonec jít i o „konfiskace aktiv západních společností v Rusku“. „To, že by Evropě zarazili i dodávky plynu, však nezmiňoval nikdo.“

„Je-li to tak, Amerika i Evropa si, pokud jde o dopad sankcí, lžou do vlastní  kapsy. Já osobně mám k tomu, co je v silách sankcí, důvěru mizivou. Rusové k tomu přidali o zorný úhel víc. Sankce jsou šity na míru evropského a amerického prahu bolesti. Mají vyvolat bolest, nesnesitelnou na Západě. Jinde však mohou mít docela odlišný dopad.“

„To bude vysvětlením, proč sílící sankce i pokles cen ropy, ekonomický propad a vše ostatní nevedou k erozi důvěry, jež se od nich čekala.  Důvěryhodné průzkumy ukazují, že prezident Vladimír Putin je enormně populární.“ Nakolik to platí i v řadách „elit, postižených finančními ztrátami, je jiná otázka. Pro mne je vůbec nejdůležitějším zjištěním, že reakce, k níž  ekonomické tlaky vzbuzují u Rusů, je jiná než u západní populace.“ Že Clintonův slogan „Je to v ekonomice, ty troubo!“, se na Rusko, tak jako  v Americe, zřejmě aplikovat nedá.   

Friedman nastoloval i ukrajinské téma. Dvojí odezvu sklízel unisono.  Jednak že „Krym byl součástí Ruska historicky“ – a „hlavní slovo tu měla vždycky ruská armáda“. A proto ani kroky, sankcionované letošním referendem, „nebyly invazí, nýbrž zakotvením stávající reality“. Každý,  s kým ukrajinskou krizi otevřel, „hájil vášnivě i to, že východní Ukrajinu obývají Rusové“ -  a „musí dostat tolik autonomie, jako v jiných zemích“.  „Jeden z vědců argumentoval kanadským modelem a Quebekem.“ A   „ilustroval jím, že Západ s regionální autonomií problém nemívá“. Troufnou-li si však „regionalismus, praktikovaný běžně na Západě, žádat Rusové, je z toho rázem oheň na střeše“.

Řada těch, s kým se Friedman setkal, mu připomněla Kosovo. „Pro Rusy má extrémní váhu.“ Už „díky pocitu, že se tu na jejich přání nebral zřetel“. Hlavně však „coby precedens“. Tady se „hranice překreslovaly přesto, že    Kosovu nic nehrozilo“. Z „ruského pohledu tak poté, co překreslil mapu Srbska, Západ nemá právo nic namítat, překresluje-li se mapa Ukrajiny“.

„Pochopil jsem, že Ukrajina je z ruského hlediska nezbytný strategický nárazník“. Garance, „bez níž by nad Ruskem visela vážná hrozba“ („ne-li okamžitě, pak kdykoli v budoucnu“). „Jako příklady nepřítele, poraženého díky hloubce území, uváděli Napoleona i Hitlera.“

„Snažil jsem se jim vysvětlit optiku americké strategie.“ „Stěžejní cíl   Spojených států po celé minulé století“: „zamezit nástupu hegemona, schopného ovládnout jak technologie a kapitál západní Evropy, tak ruské  zdroje a pracovní sílu. Spojené státy vstoupily do první a pak i druhé  světové války s cílem blokovat německou hegemonii. Záměrem studené války bylo předejít ruské hegemonii. Strategie Spojených států byla konzistentní po celé století.“

„Když jsem ten argument předestřel jednomu z vrcholných činitelů ruského ministerstva zahraničních věcí, řekl mi, že vůbec nechápe, co mám na mysli.“ Zatímco „Ruska se Ukrajina týká zcela bezprostředně“, mé panorama americké strategie se mu jevilo „abstraktní natolik, že zní skoro jako z jiného světa“.

„Zřejmou otázkou bylo, zda ukrajinská krize expanduje do Pobaltí, Moldovy a na Kavkaz. Položil jsem ji představiteli ministerstva zahraničních věcí. Byl empatický a zdůraznil několikrát, že krize expandovat nebude. Rozuměl jsem tomu tak, že k žádným ruským nepokojům nedojde v Pobaltí ani v Moldově a žádný vojenský zásah nehrozí ani Kavkazu. Myslím, že to mínil upřímně. Rusové mají svých starostí dost s tím, jak už to je. Musí se vypořádat s Ukrajinou i se stávajícími sankcemi, ať už je jejich odolnost vůči ekonomickým problémům jakákoli. Západ má zdroje, umožňující vyrovnat s více krizemi. Rusko potřebuje zvládnout tu stávající   na Ukrajině.“

Moskvě jde o „autonomii pro Rusy na východní Ukrajině. Jak moc autonomie, to nevím.“ Jejich „argument, že autonomie existuje v mnoha zemích, zní přesvědčivě. Dějiny jsou však o moci a Západ svou moc využívá k tvrdému tlaku na Rusko. Nic ale není nebezpečnější, než zraněný medvěd. To už je lepší ho zabít, jenže zabít Rusko je cíl, který se ukázal nesnadný.“

Friedman si z turné odvezl hlavně dva závěry. Předně, že „Putin se cítí v sedle pevněji, než jsem si myslel.“ Sami „prezidenti sice přicházejí a odcházejí“. Skutečně podstatná je konstanta: „Co by západního lídra položilo, ruského se dost možná ani netkne.“ Samo „Rusko přitom agresi v plánu nemá“.

„Ukrajina má pro Rusko strategický význam povahy zcela zásadní.“ S jejími „vztahy se Západem bude mít problém“, i když se „východ částečné autonomie domůže“. „Ruské dějiny jsou“ - „jakkoli těžko to chápe Západ“ – „kronikou nárazníků“. Právě „nárazníkové státy Rusko chrání před západními agresory“. Tím víc „si přeje aranžmá, v němž Ukrajina zůstane   aspoň neutrální“.

„Velmoc, nastupující v Eurasii, spouští ve Spojených státech automaticky reakci, vypěstovanou stoletím dosavadních dějin.“ Samotným Rusům je „srozumitelná jen velmi komplikovaně“. Po „téměř půl století studené války“ je Amerika „na Rusko, které si bere znovu slovo, mimořádná háklivá“.

Jen co tou berlí zamával, hází však Friedman do stoupy i ji. A přiznává bez mučení: „Spojené státy strávily minulé století blokací Evropy,  sjednocené kolem jedné velmoci, jež by jim nebyla nakloněna.“

Tak bezelstné doznání si zaslouží aplaus – a zdobený rám. Obézní predátor však na světě není sám. Co z toho plyne, ví i jeho elitní šedá kůra: „Ruské aspirace a americké obavy jsou věci velice odlišné. Spojené státy a Evropa mají s chápáním ruských obav problém. Rusko má problém s porozuměním specificky americkým obavám. Reálné a legitimní jsou jedny i druhé. To není otázka nedorozumění mezi zeměmi, ale neslučitelných aspirací. Všechna dobrá vůle světa – a je jí sakramentsky málo – není s to vyřešit problém dvou klíčových zemí, které jsou nuceny hájit své zájmy prostředky, jimiž se ta druhá musí cítit ohrožena.“

„Ta cesta mi dala hodně. Jak problém vyřešit, jsem však nepochytil.“ Už proto, že „každý musí pochopit obavy druhé strany, i když jich není s to ji zbavit“, stála za to i podle Friedmana.