Většinou dokonce Tsiprase „podezírala, že to prodá už mnohem dřív“. Teď se v otázce, „proč se neohnul už v posledním kole rozhovorů a tlačil na referendum“, shoduje, že prostě jen „ustupoval tlaku veřejnosti“.

„Pravice v Syrize – kolekce politiků typu vicepremiéra Dianise Dragasakise a ministra hospodářství Georgise Stakathise – byla zpočátku proti referendu. Jeho výsledek však nahrál právě její strategii: usměrnit  energii veřejného tlaku tak, aby se de facto hlasovalo o tom, zda má vláda důvěru“ – a pak to „interpretovat jako mandát k uzavření dohody, která Řecko udrží v eurozóně a vládu u moci, ať už to stojí, co to stojí.“  

„Tsipras se této logice podřídil a náhlý posun v jeho politické roli mnohé stoupence Syrizy zaskočil.“ Leckdo v něm sice vidí i dnes spíš „oběť vzniklé situace“, byť stále častěji s výhradou, že se mu „svět, v němž žijí ti kolem,  vzdaluje“. „Jak dlouho jim ta trpělivost vydrží, se teprve uvidí.“   

Dlouho to bude jen sotva. „Pro většinu těch, s kým jsme v kontaktu, zní totiž mandát referenda přesně opačně: Řecko úsporný program, přinejmenším v předložené podobě, prostě neakceptuje. Odvolat se je na co: Syriza vyhrála lednové volby i heslem ´Už žádné oběti kvůli euru´; a proti navržené dohodě pak hlasovalo 61 procent.“ Uteklo jen pár dnů a „klíčové podmínky i další klauzule té, co se parlamentem pasíruje teď, jsou ještě mnohem a mnohem horší“. Pod „tlak veřejnosti“ – až po „dnešní masovou stávku“ – to  tak „dostává samotnou Syrizu“.

Ta se od chvíle, kdy převzala vládní moc, stará vlastně jen o to, jak to urovnat s věřiteli. „Spousta těch, kdo dali Syrize podporu, jí vyčítá, že na mnoha slíbených sociálních reformách a změnách daňové politiky se pracovalo jen pomalu, pokud vůbec.“ A pro to, jak – nebude-li vyhnutí - „zvládnout  Grexit, se neudělalo vůbec nic“. Vláda naopak „na tom, že členství v eurozóně se s jejím mandátem slučuje, lpěla dál, třebaže se tím ponižovala a nabíhala si na vidle“. Ti „poslanci Syrizy, co pro nové memorandum zvedli ruku, měli za to, že se tím rozvod s eurem  – a další gradace střetu s pravicí – jen odloží. Teď je však z odkladů permanentní ústup.“

New Statesman byl z těch, kdo si v Syrize vysnili „nejslibnější politický projekt evropské levice“. Teď věští „jeho zkázu už tento týden“. Ať totiž „Tsipras premiérem zůstane či ne, vláda Syrizy už padla. Nahradila ji nová parlamentní většina, složená z některých poslanců Syrizy a celého starého politického řádu,  co byl už údajně na lopatkách – PASOK a Nové demokracie.“

Skončí-li to v Syrize jen „vnitřním střetem“, nebo „schizmatem, co se provalí i navenek“, se zatím neví. Jedno či druhé ji však nemine. „Rozpory její strategie vyplavou na povrch.“ Nahrají „silám nalevo od Tsiprase“. Tím víc, že Syriza sama se „od momentu, kdy převzala moc, chovala značně neseriózně“. „Ústřední výbor se sešel naposledy už před několika měsíci.“ „Místo aby politiku vlády formuloval, probíral ji pouze zpětně.“ Misku vah ovlivní i  „disidenti mezi poslanci a aktivisty“. To, „kolik jich Syriza vyloučí“ - a „kolik z nich rezignuje samo“.

„Pro mediální mainstream i spoustu Britů levicového ražení je to celé jen o EU a euru.“: Ty jsou však „pouze tou menší polovinou kauzy“. Od „projektu typu Syrizy se čekala demonstrace toho, čím patří evropské levici budoucnost“: „radikálního programu, co nestáhne chvost“, „otevřenosti vůči sociálním hnutím“ a „demokracie ve vlastních řadách“. „Původcem Tsiprasova neúspěchu není až tak to, že nechtěl pryč z eurozóny, ale rezignace na radikální kroky, bez nichž to nejde: znárodnění bank, konfiskaci aktiv a masivní přerozdělení daňového břemene.“

„Fiasko Alexise Tsiprase přivádí levici na rozcestí. Kudy z něj vyrazíme?“