„Katastrofa lidstvu nehrozí kvůli lidské přirozenosti a růstu počtu obyvatel, který přesahuje schopnost půdy uživit je,“ stojí tu. „Ale kvůli privatizaci nadhodnoty, která výsledek celospolečenského procesu produkce nadměrně přisuzuje vlastníkům výrobních prostředků.“ A „vytváří tak ve společnosti neudržitelnou nerovnováhu – buržoazie si vychovává své hrobníky.“ Právě to je „však zároveň mobilizátorem politického jednání“, majícího nejen „zabránit pohromě, ale otevřít dveře i celkově lepšímu světu“.
Tohle je cesta přes Rubikon. Škabraha se jí neleká: „Rostoucí míra blahobytu na hlavu a rostoucí počet těch hlav, zvyšující nároky na přírodní zdroje“ – a „rostoucí míra nerovnosti, resp. segregace příslovečného jednoho procenta od zbytku populace“ – „to vše dnes znovu vyvolává démona katastrofy, tentokrát pod heslem (ne)udržitelnosti“. Co z toho plyne železnou logikou? „Komunistická revoluce, katastrofa pro dosavadní vládnoucí třídu, je tu dvojnásob nevyhnutelná.“ Coby „rozuzlení hlavní zápletky dějin“. „Zrušení jejich základního rozporu v podobě soukromého vlastnictví.“
A tedy „vyústění určitého cyklu po vzoru těch předešlých“. Poněvadž „byla-li předchozí formace ukončena krizí a revolucí, má být stejně překonána i ta současná. Revoluce, trhající na počátku kapitalismu okovy, jimiž zastaralé výrobní vztahy brzdily rozlet nových ekonomických sil, se vrátí. Co jste vy, byli jsme i my, co jsme my, budete i vy, mohla by slyšet buržoazie při návštěvě muzea se zašlými portréty kdysi vládnoucích aristokratů.“
Právě „komunistická revoluce“ – ví i erudovaný nekomunista – zruší „přírodní čas cyklů“. A nahradí ho „časem sociálním, časem racionalistické projekce“. Aby „oproti nepředvídatelné, kvazipřírodní hře spontánních tržních sil s nekončícím koloběhem vítězství a porážek“ nastolila „racionální plánování pro dobro všech“. S oporou v „kumulovaném poznání a čím dál preciznější prognostice“.
„Postkomunismus“ je groteskní chimérou. Co vyhnal dveřmi, vrací se mu oknem. Mladou krev filozofující teorie zdobí i jiné poznání: „Dějiny všech dosavadních společností jsou dějinami třídních bojů.“ A jen a jen v jejich zajetí „se pohybují v jakémsi začarovaném kruhu – každé osvobození se mění v novou formu útlaku“. Na věčné časy to není: „V marxismu lidstvo směřuje k vyššímu vývojovému stadiu – jsou-li dějiny dějinami třídních bojů, pak pro ně v beztřídní společnosti vlastně už nebude místo.“
Škabraha míří do černého. Pravým vítězem studené války jsou neudržitelné poměry. Hodokvas odlidšťující prázdnoty, propadající se do katastrofy. To téma už nesmí zůstat tabu. Ani jen námětem elegantních esejí. Obráží zájem nejen širší, ale i akutnější, než kdy dřív. Říká si o politický tvar, co hodí neudržitelným poměrům rukavici. Ne samomluvou poustevny, ale přehlednou mozaikou, co kapitalismus bude zvládat už jen čím dál hůř. Hesly a požadavky, které to lidem zjeví jako na dlani.
O tom je strategické směřování, k němuž nás zavázal IX. sjezd. Jen to dodá ofenzivní náboj politice pro tento den. Škabraha v Salonu, příloze Práva, je jasná zpráva. O tom, jak široký prostor se otevírá právě nám.
