Protože původním cílem byl „stát, bránící naše lidi před budoucími pohromami“. A to „demokratický židovský stát, ztotožněný s hodnotami  univerzálních lidských práv“ (už kvůli děsivé „lekci holokaustu“). Zato „nedemokratické praktiky v zájmu přežití Izraele typu okupace Západního břehu a Gazy a popření lidských práv Palestinců, kteří tam žijí, se považovaly za přechodné.“ 

Tím víc to „chce postavit se realitě čelem: okupace je trvalá. Izrael po skoro půlstoletí od šestidenní války mutuje v režim typu apartheidu, před nímž jeho dřívější předáci varovali.“ Jeho „populace, kolonizující Západní břeh, vzrostla 30krát, ze zhruba 12.000 v roce 1980 na dnešních 389.000. Se Západním břehem se stále víc nakládá jako se součástí Izraele a zelená linie, vyznačující hranici okupovaných území, na spoustě map už ani nefiguruje. Izraelský prezident Reuven Rivlin nedávno prohlásil, že moc nad Západním břehem ´je mimo politickou diskusi´. Že pro ´moderní sionismus už je to hotová věc´.“ 

„Ten ´hotová věc´ však staví americké židy před morální dilema: Můžeme brát za svůj stát, popírající základní práva jiného národa popírá permanentně? Problémem je přitom i z hlediska sionismu samého: Izrael míří cestou, jíž ohrožuje svou vlastní existenci.“       

„Permanentním útlakem Palestinců se Izrael“ – „tak jako Rhodesie a Jižní Afrika“ – „dostane do izolace od západních demokracií. Slábne už nejen jeho evropská podpora, obratem totiž prochází i kdysi tak skálopevné veřejné mínění Spojených států. Status mezinárodního párii je receptem na přežití Izraele jen sotva.“

V něm samotném přitom okupace vyvolává „demografické tlaky, hrozící  izraelskou společnost rozervat na kusy. Růst počtu osadníků a ultraortodoxní populace přikládá pod kotel židovského šovinismu a rostoucí arabskou populaci jen dál izoluje. Izrael, rozpolcený na dvě stále nesmiřitelnější komunity, tak riskuje i ztrátu onoho minimum vzájemné tolerance, bez níž se demokratická společnost neobejde.“

Právě „okupace tak ohrožuje bezpečnost, již měla zaručit. Stav izraelské bezpečnosti se od od válek v letech 1967 a 1973 změnil dramaticky. Mír s Egyptem a Jordánskem, oslabení Iráku a Sýrie a izraelská drtivá vojenská převaha – včetně (nepřiznaného) jaderného deterentu – jakoukoli existenční hrozbou ze strany arabských sousedů vyloučily. Izrael není s to zničit ani palestinský stát, vedený Hamásem. V dokumentu z roku 2012, zvaném ´Hlídači´, se šest bývalých ředitelů izraelské vnitřní bezpečnosti Šin Bet  vyjádřilo unisono, že dlouhodobou hrozbou pro bezpečnost Izraele je okupace sama.“ Právě ta totiž tlačí „Izrael do asymetrické války, která podkopává jeho dobré jméno ve světě, limituje jeho potence budovat proti sektářskému extremismu regionální aliance, hlavně však dodává motivaci palestinskému násilí.“

Právě „tím, že okupaci mění v trvalou, hazarduje se životaschopností vlastního státu samo izraelské vedení. Hnutí, jež té hrozbě čelí uvnitř země, ke škodě věci slábnou. Díky ekonomickému boomu a bezpečí, které jí načas skýtá zeď kolem Západního břehu a raketový obranný systém Iron Dome, se sekulární sionistická většina k nepopulárním krokům, garantujícím trvalý mír, nemá.“  Nemohly by totiž obejít ani „soudní vyklizení osad na Západním břehu“, ani   „uznání morální odpovědnosti za útrapy, způsobené Izraelem spoustě Palestinců“.

„Stojíme na kritickém rozcestí.“ Rostoucí přesídlování na okupovaná území – i demografický vývoj – „už prostor pro změnu izraelského kursu brzy zablokuje“. „My izraelské vlády – a to i ty, s nimiž jsme nesouhlasili z principu  – po léta podporovali v přesvědčení, že postup Izraele, jemuž se garantuje bezpečnost, dokáže dlouhodobé zájmy země uhájit. Tato strategie však selhává. Podpora Izraele totiž, jakkoli je to tragické, nad ním drží ochrannou ruku i v tom, co dělat nemá. Dnes už nepopulární kroky, díky nimž bez tlaku zvenčí přežije jako demokratický stát, reálnou variantou nejsou.“

„Pro zastánce Izraele našeho ražení je účinná forma takového tlaku bolestná. Jediným nástrojem, schopným snad izraelské strategické kalkulace ovlivnit, je zrušení pomoci i diplomatické podpory Spojených států a bojkot izraelské ekonomiky, z níž budou staženy i investice. Bojkot, omezený jen na zboží vyrobená osadami na okupovaných územích, by na izraelskou revizi statu quo dostatečný vliv neměl.“

Nezbývá proto, než – „rezolutně, jakkoli se to příčí“ – „přestat do Izraele  cestovat, vystavit jeho produkci bojkotu, apelovat na naše univerzity, aby svá aktiva z Izraele stáhly, a po našich zvolených představitelích požadovat, aby mu mu zarazili pomoc. Dokud se Izrael seriózně nezapojí do mírového procesu, vedoucího buď k vytvoření svrchovaného palestinského státu, anebo k plně demokratického občanství Palestinců v jednom státu, dotovat vládu, jejíž kroky dlouhodobé přežití Izraele ohrožují, prostě už nadále nelze.“

Izrael sice, co do porušování lidských práv, světový žebříček nevede. Na rozdíl od jeho jiných premiantů se však „bojkotem ovlivnit dá“. Poněvadž „bez masivní pomoci, investic, obchodu, morální a diplomatické podpory Spojených států by izraelská vláda svůj šílený kurs neustála“.                 

„Jsme si vědomi, že pohnutkou části těch, kdo se od bojkot zasazují, je  animozita (ne-li dokonce nenávist) k samotnému Izraeli. Nám vede ruku pravý opak: láska k Izraeli a touha ho zachránit.“